Outcast | H.S.

kapitola padesátá čtvrtá

Outcast | chapter 54
Night demons

2:27

Přesně tolik ukazovaly svým modrým světlem digitální hodiny na komodě v Harryho ložnici. Venku byla ještě hluboká noc, mohly to být možná pouhé dvě hodiny, co se vrátil z narozeninové oslavy Ela.

Probudí mě hlasitá rána. Celé mé tělo sebou trhne a šok z neznámého zvuku mě polije jako vlna ledové vody. Dlaní nahmatám na druhou stranu postele.

Mé prsty se ale dotknou pouze studených rozhrabaných přikrývek.

Harry tu není.

,,Harry?"

Žádná odpověď.

Netrvá dlouho a má holá chodidla se dotknou studené podlahy. Od té hlasité rány je v celém bytě pouze nepřirozené děsivé ticho, které nepřerušují ani projíždějící auta venku. Slyším jen své bušící srdce a mírně nepříjemný pocit v žaludku.

,,Harry?" Zkusím znovu, tentokrát už mnohonásobně nejistějším hlasem.

Ale znovu jsem to jen já, kdo mluví do ticha temnoty.

Jen pár vteřin potom se ozve další rána. Tentokrát mnohem hlasitější, až stisknu hranu futer silněji. Chvíli si nedovolím ani nadechnout, čekajíce na další možný zvuk, který by mi poradil kde Harry je a co se vlastně děje.

Paranoia v mém těle mě nepřekvapuje. Potom všem, čím jsem si s tímhle kudrnáčem prošla mám hrůzu už jen když vítr venku zafouká trochu silněji a pohne se záclonami. Je to už pár měsíců, co můj život není jen pouhá pohádka.

Najednou do té nepříjemné tmy pronikne slabý proud světla. Spode dveří koupelny můžu vidět že ten koho hledám je uvnitř.

,,Harry!" Zkusím znovu, tentokrát hlasitěji. Stále nechávajíc mu soukromí potichu dojdu ke dveřím a položím na ni dlaň, jakoby mu to snad mohlo dokázat že tu jsem.

Další rána. A pak další.

Každou další vteřinou ve mně stoupá hladina strachu a pohár mé trpělivosti začne pomalu ale jistě přetékat. Co mám dělat? Vykopnout mu dveře? Kdyby chtěl abych mu pomohla, ozval by se, ne snad?

Už už si chci sednout na zem a klidně tu strávit noc opřená o dveře, jenže pak se ozve první bolestný vzlyk a mě netrvá dlouho vydedukovat co se vlastně děje.

Potom už ani nevím, jestli jsem vůbec přemýšlela. Nad myslí mi převezme nadvládu jakási mlha, která jako první automaticky začne lomcovat s klikou. Je zamčeno, překvapivě.

,,Harry, jsi v pořádku?"

Můj hlas se třepe zděšením. Nějaký pocit v mém nitru se modlí k tomu, aby tohle byl jen pouhý sen. Abych se probudila v Harryho náručí, mezitím co mi laská kůži svými prsty a drží mě stejně jako já jeho. Aby si tohle všechno jen vymyslela moje hlava.

Panika mě začíná převládat. Srdce mi zvoní až v uších a ruce se mi úzkostí klepou. Panebože, teď ne. Panický záchvat je to poslední, co teď potřebuju.

,,Harry!" Když se znovu nic neozve, vrazím loktem do dveří znovu.

Než ale stihnu bílé dveře úplně vykopnout, otevřou se sami. A při pohledu na tmavovlasého muže pod světlem žárovek, které nepříjemně blikali a předávali si tak práci s černočernou tmou, jenž mě mrazila až na páteři, si na chvíli přeju aby se tak nestalo.

Nevěděla jsem, že někdo může vypadat tak zničeně. Přijde mi, že v tuhle chvíli se odkryly všechny ty falešné masky, které na mě Harry kdy vytáhl. Teď tu stál přede mnou, člověk, kterého jsem milovala k zbláznění, přesně takový jaký byl, ne jak chtěl abych ho viděla.