Outcast | H.S.

kapitola osmá

♠️
Outcast | chapter 8
Here we go again

BAYLEE

Nervózně se štípnu do ruky tak moc, až jsem si jistá, že mi kůže zčervená. Přehodím si nohu přes nohu a poposednu si v černém koženém křesle, ve kterém vysedávám už minimálně čtyřicet minut. Pokud se ještě jednou podívám na velké hodiny na bílé stěně, vím určitě že nervozitou zešílím. Proto popadnu noviny ze stolku kousek ode mě a podívám se na úvodní stranu.

Záhadné zmizení podnikatele Jonathana Maxwella : kam zmizel milionář, manžel a otec?

Nad nadpisem povytáhnu obočí. Jonathana jsem znala, byl to otcův obchodní partner. Naposledy jsem ho viděla na onom slavném vánočním večírku. Zmizel? Vsadím se že jenom odletěl na Bali s nějakou milenkou a zapomněl o tom říct manželce.

Článek ani nezačnu číst a noviny zase vrátím zpátky. Abych se nenudila, začnu si hrát s rukávy své sametové košile, kterou jsem si pro dnešní příležitost vzala.

Ráno jsem ani nemohla dospat, nevím, co od dneška čekat. Měla jsem zde mít schůzku ve dvanáct, teď už je půl jedné a začínám umírat hlady. Měla jsem se sice najíst předtím, ale to s mojí nervozitou nepřipadalo v úvahu. Vytáhnu telefon z černého zimního kabátu vedle mě a odemknu ho.

Máte novou zprávu

Ani se nemusím zamýšlet nad tím kdo to je. Už když jsem před dvěma hodinami odešla z bytu, psal mi můj spolubydlící esemesky ještě dřív, než jsem stihla nastoupit do metra. Sice tvrdil že mě chce odreagovat, ale vsadím se, že jen nemá co dělat.

Cody : Víš že slon může umřít na zlomené srdce?

Dlouho zprávu jen pozoruju, protože popravdě ani nevím co odpovědět. Co to sakra?

Já : Nemáš náhodou pracovat, nebo tak něco? :)

Cody : A víš že orgasmus u prasat trvá asi 30 minut?

Já : Zapínám si režim letadlo -_-

Než stihne odepsat, kliknu na ikonku letadla. Jsem ráda že se tak stará, ale tohle jsem měla udělat už po tom, co mi psal o páření orangutanů.

,,Slečna Astley?" Pohledem střelím k sekretářce, která teď stála pár metrů ode mě.

,,Ano, to jsem já." Zběsile začnu kývat hlavou a zvedám se, až málem převrhnu židli, na které jsem doleď seděla.

,,Můžete jít, pan Steen už vás očekává." Kývne směrem ke skleněným dveřím, které vedou do kanceláře.

Popadnu černý kabát a rychle ho pověsím na věšák vedle černého křesílka, kde jsem doteď seděla. Ještě si upravím černé elegantní kalhoty a vejdu do kanceláře.

,,Slečno Astley, moc rád vás vidím." Muž, který sedí za majestátním stolem v tmavě modrém obleku, mě oslní zářivým úsměvem.

,,Já vás, Pane Steene." Oplatím mu úsměv a sednu si do jednoho z dvou křesel, když mi pokyne rukou.

,,Dostal jsem vaši kopii, a musím říct že jsem byl ohromen. Vybrala jste výborné prostředí pro takový příběh." Uzná mi.

Srdce mi zaplesá. Nic není lepší pocit než když vás někdo ocení za tvrdou práci.

,,Děkuji, brala jsem inspiraci z životů mých známých." Vysvětlím, a nadšeně pozoruju jeho pohled, který vypadá že ho to opravdu zajímá.

,,To je opravdu obdivuhodné, musím uznat." Chvíli se zamyslí, a já zatím pozoruju nádherný výhled na celý Londýn z jeho kanceláře.