Outcast | H.S.

kapitola patnáctá

♠️
Outcast | chapter 15
Monopoly

Už je to dva týdny, co mě Harry dovezl domů. Hned druhé ráno jsem vstala o půl sedmé, což je pro mě až nekřesťanská hodina, a našla ho v kuchyni u plotny s pánví míchaných vajíček. Chtěla jsem vyjet ještě před sedmou, s nadějí, že fotografové budou pryč.

A Harry souhlasil. Celé ráno se choval, jako by se předešlejší odpoledne vůbec nestalo. Sice jsem nepočítala s tím, že bychom po zkouknutí Avataru a pizze byli nejlepší kamarádi, ale od rána se mi ani nemohl podívat do očí a odpovídal jen jedním slovem. Byla jsem z toho trošku nesvá, nevěděla jsem, co se stalo a myslela si, že tohle už máme za sebou.

Naštěstí jsem se ohledně paparazzi nemýlila. Harryho auto zastavilo před vchodem do domu a já mu ještě poděkovala a stihla se i rozloučit, než s tichým není zač jeho auto mizelo v zatáčce.

Co jsem udělala špatně?

Raději jsem to nechala být, měla jsem spoustu jiných věcí, co zaměstnávali moji mysl. Po cestě nahoru jsem naštěstí nepotkala žádných ze Spencerových zákazníků, kteří z Rebusu odcházejí v tuhle dobu. Rychle jsem odemknula dveře a Cody mi padl kolem krku hned ve vchodu do kuchyně, kde postával s hrnkem kafe v ruce.

Vysvětlovat mu celou situaci ještě jednou bylo náročnější než jsem si myslela. Na slzy už sice nedošlo, stále jsem však byla v šoku a pořádně tomu nevěřila. Cody to celé prožíval snad ještě více než já, a na konci jsme jen seděli na naší šedé ošoupané sedačce, (která oproti té Harryho byla pohodlná asi jako lavička v parku) a vymýšleli, co teď sakra budu dělat. Nabízelo se totiž jen jedno řešení, které by mohlo opravdu pomoct.

Zavolat tátovi.

Určitě o celé téhle situaci věděl mnohem víc, mohl mi pomoct a poradit co mám dělat, ale mělo to jednu obrovskou nevýhodu, která se jmenovala Louise a čirou náhodou to byla moje matka. Táta by ji o mém telefonátu určitě řekl a v tu chvíli by to byla otázka nanosekund, než by mi přišla ukázat, jaká kráva vlastně jsem a že měla pravdu v tom, že jsem neschopná.

A to bych raději riskla dračí jeskyni.

Takže jsem zatím nedělala vůbec nic. Ani to nebylo dobře, ale co by dvaadvacetiletá ženská s tímhle vším zmohla? Cody mi chodil kupovat noviny každý den, a postupně se článek o mně dostal z titulní strany do malé rubriky na předposlední straně, s názvem Co je nového. Fotografy jsem od té doby nepotkala, ale párkrát jsem je viděla znovu stát před našim vchodem.

V jednom z těch malých článků se objevila zmínka o Harrym, z čehož jsem málem vyletěla z kůže. Psali tam o něm jako o půvabném mladíkovi, kterého jsem si přidala na seznam svých úlovků. Vsadím se, že pokud o tom věděl, zarámoval si to a pověsil na stěnu nad tu jeho zpropadenou, až moc pohodlnou postel.

A nějak tak jsem se dostala až sem, k malému jídelnímu stolu, u kterého jsem seděla už minimálně dvacet minut.

,,Je to výborný." Pozvedne Cody hlavu a podívá se na svého přítele, čímž mě vytrhne z mých myšlenek.

,,Děkuju, tentokrát jsem na ty brambory dal víc grilovacího koření. Jsem rád, že to sklízí úspěch." Obdaří ho kouzelným úsměvem Mason.

Je to pár dní, co za mnou Cody přišel s tím, že jsou s Masonem oficiální pár. Slavili jsme pořádně, Cody otevřel víno a já radši jen dětské šampaňské, protože se mi alkohol stále hnusil. A i přesto, že Mason není Spencer, jsem ráda, že je můj kamarád šťastný.