Outcast | H.S.

kapitola třicátá první

♠️
Outcast | chapter 31
All cards

BAYLEE

,,Sešli jsme se tu dnes, abychom obnovili-"

,,Můžeš se přestat chovat jako bys zahajoval vládní řízení?"

Cody vydechne všechen vzduch z plic a uraženě mlaskne, jako by mu s mladíkem sedícím vedle něj opravdu docházela trpělivost.

,,Tak ještě jednou, speciálně pro tebe, Spencere. Sešli jsme se tu dnes, abychom-"

,,Dobrý den, vítejte u nás v restauraci, máte už vybráno?" Ani drobná plavovlasá číšnice, která se postaví k našemu kulatému stolu v uhlazené černé uniformě, nenechá mého spolubydlícího domluvit. Ten jen bezmocně povolí ramena a zakroutí hlavu, jako znamení, že jeho plánovaný proslov je v troskách.

Spencer vedle něj se ze všech sil snaží nahlas nerozesmát, a tak si začne objednávat jako první. Musím si zkousnout spodní ret, protože i já při pohledu na Codyho a Spencera, který teď smích zastírá kašlem, mám co dělat, abych nevyprskla smíchy.

Od té osudové noci, která započala večeří s Anthonym a skončila hádkou s matkou přímo před Harrym, uteklo už dobrých pět dnů.

Když se Cody to odpoledne vrátil domů z práce, první co uviděl při vstupu do mého pokoje byl neskutečný nepořádek. Během těch pár hodin jsem si ze svého pokoje stihla udělat doupě, ve kterém jsem byla odhodlaná strávit zbytek života. Ze skříně jsem vytáhla deky, které jsem hlavně využívala uprostřed zimy. Na noční stolek vedle postele jsem si postavila skleničku vody a hrnky kafe, které mi dodávaly energii při psaní.

Ten den se mi po dlouhé době vrátila inspirace a já byla rozhodnutá ji chytnout za pačesy a pořádně využít. Celou dobu jsem přemýšlela nad slovy paní Grace, která mi těsně před tím, než na nás před kavárnou vykoukla parta fotografů, sdělila její nápad o napsání knihy inspirované mým životem. A myslím vážně, když řeknu, že otevřít ten nový soubor a mít možnost napsat všechny ty věci, co mě těch posledních pár měsíců strašily ve spánku, byl neskutečný pocit.

Takže jsem vlastně neděla nic jiného.

Druhý den se za mnou Cody v pokoji stavil jen jednou, protože zbytek dne měl program s Masonem. To znamenalo, že mi pořád nestál ve dveřích a nepozoroval mě jako zvíře v ZOO pokaždé, kdy jsem se zvedala pro další misku sušenek s kousky čokolády, které jsem pořídila v místních potravinách.

Cestou tam jsem obhlédla stánek s novinami, abych zjistila, jestli se na aféru se mnou a Montrealem už zapomnělo. Když jsem si ten večer přehrávala svou hádku s matkou a její slova mi hrála v hlavě jako ozvěna v jeskyni, nemohla jsem přijít na to, proč to na mě nevytáhla. Vždyť tohle ji bude stát spoustu starostí a pochybuju že i Montreal a jeho žena o tom s ní nebudou chtít mluvit.

Napadl mě jediný důvod. Harry.

Bylo by to logické, protože z jejího naštvaného výrazu bylo jasně čitelné, jak se za mě stydí. Proč by něco takového vytahovala, když jsme nebyly o samotě?

Takže mě zachránil. Zase. Je ale naivní si myslet, že to na mě nevytáhne příště. A byla jsem si až moc jistá, že nějaké příště bude.

V novinách o mně nebyla už ani zmínka, maximálně o nějaké nové obchodní dohodě mého táty. Nechala jsem je být a pokračovala zpátky do bytu i s XXL balením sušenek v mé ruce.

Třetí den v noci jsem se probudila kolem třetí ráno, v podivné poloze zmačkaná jako prádlo právě vytáhnuté ze sušičky, na jedné straně jsem byla namáčknutá na láhev coly a na druhé mě lechtala hromada drobků z prázdného balení kukuřičných krekrů, které jsem měla na večeři. Znechucená sama sebou jsem nakrčila nos a popadla sešit na svém nočním stolku, abych si zapsala novou myšlenku.