Outcast | H.S.

64 - finale part 4/5

♠️
Outcast | finale part 4/5

JADE

V životě jsem už zažila spoustu chvil, kdy jsem si myslela že jsou mé poslední. Ale teď, kdy mi strach proběhl po páteři jako ledová vlna a nebyl v mém těle nerv, který by nebrněl adrenalinem, se všechny zdály jako nic.

Bušení vlastního srdce jsem cítila i na špičce jazyka a v hlavě jsem měla naprosto vymeteno, kromě jediné otázky.

Je tohle konec?

Ve chvíli kdy jsem očima spadla na Ela, člověka, kterého můžu považovat za lásku svého života s jistotou, na jakou jsem do této chvíle neměla ani odvahu, myslela jsem i na jednu další věc.

Musím udělat všechno proto, aby to byl El, kdo odsud vyvázne v pořádku, ne já.

Přestože v této budově nemám co dělat, natož v této místnosti, která by se dala považovat za Dexterovu pracovnu, v jeho pohledu není ani stopa nespokojení, právě naopak. Opovržení a výsměch z jeho výrazu jde vyčíst tak jednoduše, jako by je měl napsané na čele.

Užíval si možnosti nás chytit do dlaně a pořádně rozmáčknout. El se mu chytil do pasti jako naivní myš a jakmile jsem se tu objevila já, Dexterovi bylo jasné že dostal dvě mouchy jednou ranou.

Trhnu pohledem zpátky k Elovi. Kapičky potu mu stékají po čele, díky stisku kolem krku se nemůže pořádně nadechnout, takže místo toho jen trhavě vdechuje všechen kyslík co může. Nevím, jestli paniku v jeho pohledu způsobuje stav, v jakém se právě nachází nebo já, protože mě tu určitě nečekal.

,,Dextere."

Sama svůj hlas nepoznávám. Srdce mi pořád buší celým tělem tak, že si ani nejsem jistá jestli jsem ho slyšela.

Jenže můj bývalý snoubenec mě slyší víc než dobře.

,,Jade."

S mým jménem si na jazyku zahrává přesně tak, jak si pamatuju. Mám pocit že se z toho nepříjemného pocitu nostalgie každou chvíli pozvracím.

,,Musím přiznat že tě rád vidím. Zajímalo mě, jak se ti daří." Mezitím co se zvedá ze židle si upravuje svou černou košili, zpod které mu prosvítá potetovaná hruď. Každé tetování jsem znala lépe snad než samu sebe, stejně jako jeho rysy v obličeji. Dokázala bych si jeho tvář vybavit do nejmenšího detailu, ale tentokrát by to nebylo se stejným pocitem jako před několika lety. Čistou a naivní lásku vyměnila odkapávající nenávist, která mému tělu našeptávala ať udělám zbývající dva kroky a Dexterovi vrazím pěstí přesně takovou silou, jakou mě naučil.

,,Řekla bych že mě to těší, ale ty mě naopak nezajímáš vůbec." Přesto, že moje poznámka nebyla ani dostatečně silná na to aby se ho dotkla, věděla jsem že každé moje odmlouvání může vést k něčemu, na co jsem si ani netroufla pomyslet. Jenže jsem si jednoduše nemohla pomoct.

Dexter nezaváhal ani na moment. ,,To bys ale nebyla tady, ne?"

Až nekonečně pomalými kroky dojde k Elovi, který se snaží vytrhnou své paže ze silného sevření Dexterových mužů. Ví vůbec někdo, že je El tady? Nečekala bych že to řekne mě, ale co Harry? Fred?