Outcast | H.S.

kapitola druhá

♠️
Outcast | chapter 2
Black or White

,,Jaký byl víkend, Baylee?" Hlas Kate mě přivítá hned co projdu vchodovými dveřmi do velké budovy.

Rychlým krokem dojdu k pultu za kterým sedí na točící židli, zatímco si mnu své zmrzlé ruce. Dnešní cesta do práce byla opravdu za trest. Venku je pár stupňů pod nulou a ani můj zimní kabát a teplý svetr pod ním nezabránil tomu, abych nebyla promrzlá až na kost.

,,Celý jsem ho proležela s Codym u televize. Co ty, něco zajímavého?" Podívám se do jejích hnědých očí, které jsou schované za černými obroučkami brýlí.

Kate se po mé otázce okamžitě pousměje a dá si pramen svých čokoládových vlasů za ucho, což mi jako odpověď stačí. Nahnu se k ní přes pult a opřu se lokty o dřevěnou desku.

,,Kdopak je ten šťastný, slečno Alwardová?" Snažím se potlačit šibalský úsměv na tváři.

,,Jmenuje se Alex, jen jednoduché rande, znáš to." Jiskřičky v jejích očích jako by tancovaly, když se na mě dívala.

,,To jsem za tebe ráda, snad vám to vyjde." Mrknu na ni a vezmu ze země do ruky bílou plátěnou tašku, kterou jsem tam před chvíli položila.

,,Snad jo. Do kolika tu dneska jsi? Ani jsem nevěděla že přijdeš, za čtyři dny jsou Vánoce." Zakroutí nade mnou hlavou mezitím co třídí papíry ve složce.

,,Dneska jen do tří, vzala jsem směny za Sam. Chtěla jet za rodiči do Wisconsinu a já bych se stejně doma nudila." Objasním ji situaci a pokrčím rameny. Studené tváře mě teď nepříjemně pálily a já bych ráda co nejdřív sundala svůj kabát.

Pravda je, že jsem Sam skoro prosila na kolenou, jestli si za ni směny můžu vzít. Naštěstí nebyla proti, i když nad mou prosbou nechápavě kroutila hlavou. Nakonec se slovy ty asi nejsi normální souhlasila.

Celý den jsem byla jako na trní, a kdybych dnes byla doma, pravděpodobně bych zešílela. Potřebovala jsem se zabavit, a práce se zdála jako ideální příležitost.

,,Tak jo, dneska jich tu moc není, dva jsou ve společence, jinak zůstali na pokojích." Řekne a já ji ještě rychle poděkuju, než se vydám do šatny pro zaměstnance.

Tam si sundám svůj tělový zimní kabát a černou čepici. V Londýně posledních pár dní sněžilo a mrzlo, takže jsem byla ráda i za nechutné dýchání za krk ostatních v metru, jen abych nepřimrzla k železné tyči, které jsem se držela. V menším umyvadle si ruce opláchnu horkou vodou a mýdlem, než popadnu tašku a mířím do společenské místnosti.

,,Baylee! Co tu děláš?" Hlas paní Beckfordové se ozve hned jakmile otevřu velké  dřevěné dveře. Řekla jsem jí sice že se stavím až na Štědrý den, ale z jejího zářivého úsměvu na tváři nemůžu vyčíst cokoliv co by naznačovalo, že by ji moje přítomnost vadila.

Když jsem se přestěhovala do Londýna, potřebovala jsem práci. Neměla jsem vysokou, a díky mé prestižní střední škole jsem nemusela jít dělat za kasu, protože to by určitě nedopadlo dobře.

Už odmalička jsem věděla, že se ráda pracuju s lidmi. Na střední jsem sice nebyla extrovertní typ, protože s lidmi ve třídě jsem si prostě nerozuměla, ale dokázala jsem ostatním naslouchat. Proto mě napadlo jít pracovat do místního domova důchodců. Díky tomu, že jsem neměla žádnou zdravotní školu, jediné co mi nabídli bylo vymýšlení aktivit na dny, kdy zůstávají zde a jejich rodiny si je neberou domů.

Většinou jsme dělali co chtěli oni, pouštěli si staré černobílé filmy nebo hráli šachy. Často mi vyprávěli co v životě zažili, z čehož jsem brala inspiraci do svých příběhů. Ani se mi nechtělo věřit že mi za něco takového platí, dělala bych to i zadarmo.