♠️
Outcast | finale - part 3/5Hledění na bílý odrbaný strop mi už leze krkem, a to zde jsem teprve pár hodin. Se zjištěním, že si tu ještě nějaký ten čas pobudu si nahlas vzdychnu, načež mě do boku bodne ostrá bolest, až nahlas syknu.
,,Děje se něco?" Vyděšený hlas Ela mě vyruší ze sebelítosti. S mým syknutím vystřelí z nemocniční židle a udělá k mé posteli potřebné dva kroky.
,,Ne, ne, jsem v pohodě." Znovu vydechnu, tentokrát si už ale dám pozor, aby to nebolelo. ,,Dopadla jsem tak, že mě bolí i debilní dýchání."
Jeho odpověď je blesková. ,,To jak si dopadla je zázrak, bloncko. Pořád nemůžu uvěřit že jsi živá a zdravá." Zakroutí nevěřícně hlavou, fascinován celou touhle situací.
No rozhodně nebyl sám. I já mám problém uvěřit, že nádherný jarní den jako tento, který začal ránem se mnou a Harrym v posteli u mně doma, končí na nemocniční posteli. Ta panika, úzkost a strach mé tělo ještě zdaleka neopustil, záblesky celého incidentu se mi mlhavě točí v mysli a já nedokážu myslet na nic jiného než vymýšlet důvody, proč jsem si to sakra zasloužila.
,,Zdravá teda moc nejsem, jak můžeš vidět." Poukážu na samu sebe. Oblečená v modré nemocniční košili nevypadám zrovna reprezentativně.
,,Věř mi, jsi víc než v pořádku."
Otočím zrak na druhou stranu místnosti, kde se Jade opírala o prostou bílou zeď a pozorovala celý pokoj zamyšleným pohledem. Tohle je snad úplně první věta, co z ní vypadla od chvíle, kdy mě sem dovezli s vyděšenou Jade v závěsu. Zdála se být víc v šoku než já sama a to mě víc než zneklidňovalo.
Tak bych sice bodnou ránu o hloubce pár centimetrů neříkala, ale budiž.
Jejich uklidňující slova mě nějakým způsobem zbavili myšlenek že umřu. Když jsem za krkem ucítila blízkost cizí osoby a následně se s ní přetahovala o holý život který mi stejně byl málem odebrán, byla to snad jen čistá panika a strach. Nemůžu přesně říct, co se mi prohánělo hlavou. Pamatuju si sebelítost, strach a temnotu. Všechno to je ale zamlžené takovým způsobem, že svým svědectvím nikomu nepomůžu.
,,Bude tu za chvíli."
Až když El znovu protrhne ticho nemocničního pokoje, dojde mi že už zase čumím do toho ohavného stropu. Ti dva nade mnou stáli jak sudičky, hlídali každý můj pohyb a věřím, že Jade svým intenzivním pohledem dokázala číst moje myšlenky.
Nemusím zrovna dvakrát přemýšlet, koho svými slovy El myslí.
,,Vyšiloval hodně?" Nedokážu si Harryho reakci představit. Jak bych asi reagovala já, kdyby mi El zavolal že Harryho pobodali? Z toho nepříjemného pocitu se mi málem otočí žaludek.
El ještě zkontroluje obrazovku telefonu, než zvedne zrak ke mně. ,,Popravdě, nemám tušení. Tipnul hovor hned, co jsem mu řekl adresu nemocnice. Můžeme se jen modlit že sem dojede v plném počtu končetin."
,,Jsem ráda, že to vidíš tak pozitivně." Ušklíbnu se. Naše odlehčování celé této situace mi pomáhalo zapomenout v jaké sračce právě jsem.
Rozhodně jsem ještě před několika hodinami nebyla ve stejném stavu jako právě teď. Potom co mě Jade našla v uličce regálů s oblečením od krve a panickým záchvatem k tomu, někdo zavolal sanitku a během chvíle mi už někdo utahoval ránu a převážel do nemocnice. Celé se mi to zdá jako sen, od chvíle kdy jsem ucítila ostrý nůž projet mou kůží až po chvíli co jsem se probudila po operaci na posteli a bylo mi řečeno, že mě to nestálo žádný orgán, jen pěticentimetrovou jizvu.
ČTEŠ
Outcast | H.S.
FanfictionAbychom se dostali do ráje, musíme se projít peklem. A on byl můj průvodce v obou případech. ♠️ příběh může obsahovat vulgarismy, násilí i obsah nevhodný pro čtenáře mladších 15 let. original story•milliesthoughts 24/12/2020 - 12/12/2022