Outcast | H.S.

kapitola čtyřicátá osmá

Outcast | chapter 48
Dark side of consequences

,,Slečna Astley?"

Pohledem spadnu na šedovlasého postaršího muže menšího vzrůstu, který mě pozoroval vyděšenými oči. Bohužel jsem nedokázala říct, jestli v jeho překvapení bylo nadšení, nebo zklamání.

Dostat se ven z auta, když Harry zaparkoval před vilu mých rodičů, byl téměř nadlidský úkol. Raději bych si v tu chvíli zlámala obě nohy, ale neměla jsem na výběr. Zakázala jsem si být tak zbabělá.

Nervózní pohled Harryho, ze kterého jsem jednoduše mohla vyčíst, že by mě nejraději popadl za ruku a odtáhl co nejdál. Téměř tak moc, jak jsem to chtěla já. Nemohla jsem tomu ale utíkat navždy. Jednou bych se tomu stejně postavila, strach ne strach.

,,Pane Davisi, ráda vás vidím." Pokusím se na tváři vytvořit alespoň z poloviny tak uvěřitelný úsměv, jako byla moje vůle se na místě nerozklepat strachy pokaždé, když jsem kolem sebe viděla projít ženu s blonďatými vlasy. Nahlas bych to nepřiznala, ale matčina přítomnost mě znepokojovala více, než bych si přála.

Pan Davis byl otcovým nejbližším asistentem ještě dřív, než jsem se narodila. Z postaršího černovlasého muže, který mě občas chodíval houpat na houpačku na naší zahradě, když otec nemohl, se stal šedovlasý dědeček, který mi rád vyprávěl o svých vnoučatech.

Se stále zaraženým výrazem udělá ke mně těch pár kroků, aby si mě mohl obdivně prohlédnout. Nervózně jsem se ošila, když se mu na tváři objevil ohromený úsměv.

,,Myslel jsem, že už vás tu neuvidím." Vrásky kolem jeho očí se mírně svraštili, když mě pozoroval.

,,Nemohla jsem si dnešek nechat ujít." Uchechtnu se a povolím silný stisk na svých prstech, čímž jsem uvolňovala napětí.

Harry zmizel před dvěma minutami, když jsem ho požádala o skleničku šampaňského. Vlastně jsem chtěla chvíli času na to, abych okolí projela pohledem a uvolnila křečovitý postoj svého těla. Kudrnáč se od chvíle, kdy jsme vstoupili do otevřeného sálu, choval jako bych se měla každou chvíli rozbít na porcelánové kousky. Nepřestával mě kontrolovat svými otázkami jestli se cítím v pořádku a jeho teplá dlaň mě hřála na zádech, až se mi po ní trošku zastesklo, když se vydal pro něco k pití. Mé nitro přímo hořelo při vzpomínce na jeho odevzdaný pohled na kraji dálnice, když mi předal náhrdelník. Tahle pár hodin stará vzpomínka byla jediným důvodem, proč jsem ještě nevzala do zaječích.

Pan Davis jasně rozeznal děs a hrůzu, který mi musel hrát na tváři. Nebyla jsem dostatečně dobrá herečka, abych ho skryla.

,,Jak se vám daří, Baylee?"

Měla jsem pocit, že mi někdo vyrazil vzduch z plic. Pan Davis byl jediný člověk v této domácnosti, který mi neříkal Doris, a já na to doteď úplně zapomněla. Zamrkám pálivé slzy radosti, že ho znovu vidím nadechnu se, abych odpověděla.

Než to ale stihnu, zarazí mě moc dobře známý hlas.

,,To není ani v nejmenším tvoje starost, Jamesi."

Moje matka stála necelé dva metry ode mě. Elegantní modré šaty až k zemi ji přidávaly na důležitosti a povýšenosti, která z ní v tuhle chvíli přímo křičela. Nervózně polknu knedlík v krku a v duchu si začnu nadávat do zbabělců. Nesnášela jsem ten strach, který mi omráčil tělo v momentě, kdy se mi dostala na oči.