Outcast | H.S.

kapitola padesátá šestá

♠️
Outcast | chapter 56
Hot and Hotter

,,A moc dobře vím, že je tohle pravděpodobně to nejhorší načasování, ale musíš vědět, že tě šíleně miluju už od chvíle co jsem si nechala udělat to tetování. Od té doby co tě znám si to jediný co mě drží před šílenstvím a ničí mě vidět jak další a další den trávíš s myšlenkou toho, že nejsi dostatečně dobrý pro své okolí. Jsi jediný záchytný bod v mém životě a já tě miluju přesně pro to, kým jsi. A už nezvládnu ani jeden další den bez toho aniž bych ti to konečně řekla, protože je to to jediné na co dokážu myslet pokaždé co se na tebe podívám. Miluju tě, Harry."

Kdyby tam venku na ulici stále netroubili auta, myslela bych si, že se zastavil čas.

Harry koukal na mě.

Já koukala na něj.

A ani jeden z nás nemrkl.

Tíha na mé hrudi mi nedovolila se nadechnout do chvíle, kdy mě plíce z nedostatku kyslíku začaly pálit. Zhluboka se nadechnu a snažím se rozmrkat slzy budující se v mých očích.

Bylo mi hrozně. Posledních pár dnů jsem naspala jen pár nezbytných hodin, jedla jen pokud to do mě Cody málem narval a už vůbec nechci zmiňovat svou psychickou stránku.

Když jsem ale konečně stála před Harrym, který se na první pohled zdál naprosto v pořádku, přišlo mi že je mi vlastně dobře.

Pane.Bože.

Já to fakt udělala.

Řekla jsem Harrymu, že ho miluju.

,,Ehm..." Překvapuje mě, že vlastně můžu mluvit.

Stojím tu před ním celá promočená, s řasenkou po celých tvářích a s účesem jako právě po probuzení, Harry ale stejně neodjede svým probodávajícím zrakem ani na chvíli z mých očí.

,,No..."

Znovu se snažím zničit to trapné ticho. Srdce mi spadne málem až na zem po uvědomění, že na má slova Harry nemá odpověď. Očividně je v pořádku, měla bych jít domů.

Než ale stihnu udělat cokoliv dalšího, co by pravděpodobně tuhle situaci zhoršilo, Harry se konečně pohne. Dvěma ráznými kroky stojí přímo přede mnou a než stihnu zaraženě nakrčit obočí chytne mé tváře do svých dlaní a přitiskne své rty na ty mé.

Zaraženě do vášnivé polibku vzdychnu, ale netrvá dlouho než začnu spolupracovat. Polije mě teplý pocit domova jako pokaždé, co se mě Harry dotkne nebo je pouze v blízkosti. Každým dalším polibkem mi dochází jak slova, které jsem před chvíli vypustila z úst jsou vlastně pravdivá.

Netrvá dlouho a já své prsty zapletu do jeho tmavých kudrlin zalepené bílou barvou, abych si ho snadněji mohla přitisknout blíže k sobě. Při tom pohybu mi tentokrát slastně vzdychne do úst on a jednou rukou sklouzne z mé tváře až k mému pasu, přičemž nezapomene cestovat níž.

Malými kroky začne couvat zpátky do svého bytu, a já ho bez sebemenšího zamyšlení následuju.

Ani bych si nevšimla že jsme už v obývacím pokoji, kdybych botou nestoupla do něčeho...vlhkého.

Udýchaně se odlepím od jeho napuchlých rtů a spadnu pohledem k zemi, kde se má teniska právě koupe v rozlité bílé barvě.

Když hned na to zvednu pohled k Harrymu a zbytku místnosti, nedokážu pochopit jak jsem si toho ještě nevšimla. Veškerý nábytek byl schován pod bílými plachtami, aby se neušpinil od barvy kterou Harry předělával zdi. V rohu stál menší žebřík a po zemi se všude společně se skvrnami válely válečky a štětce.