Breathing for Two [CZ] ✓

2. | Jsem těhotná

Věděla jsem, že mám problém, přesně v tu chvíli, kdy uběhl jeden měsíc, a já nedostala menstruaci. Snažila jsem se uklidnit tím, že se třeba jen opozdila a přijde o týden později. Tohle jsem si říkala v kuse už tři měsíce a začínala jsem mít hodně špatné tušení. Navíc tu byl i ten fakt, že moje bříško už ani zdaleka nebylo tak nádherně ploché. Ať už se s mým tělem dělo cokoli, nelíbilo se mi to.

Styděla jsem se jako blázen, když jsem procházela malou drogérií, a snažila se nepozorovaně koupit těhotenský test. Měla jsem příliš velký strach na to, abych si ho koupila v drogérii, která se poblíž mého bydliště, a tak jsem nasedla na autobus a jela až na úplně opačnou stranu města Sydney. I tak jsem si připadala jako vyvrhel.

„Kde jsi byla?" zeptal se mě táta, když jsem se vrátila domů. „Poslední dobu chodíš hodně často mezi lidi."

„Myslela jsem, že to bylo tvoje přání," řekla jsem zmateně a přitáhla si k tělu svou malou kabelku, ve které jsem skrývala krabičku s těhotenským testem.

„To ano," řekl zamyšleně, „ale už tě skoro ani nevídáme. Máma z toho začíná být zoufalá, protože jsi jí slíbila, že s ní půjdeš vybírat její svatební šaty."

„Úplně jsem na to zapomněla," vydechla jsem, „půjdu za ní."

Proklouzla jsem okolo táty a vydala se do ložnice svých rodičů, kde jsem našla mámu sedět na posteli s fotoalbem. Opatrně jsem si sedla vedle ní a přes rameno se podívala na fotografie, které si prohlížela. Na tváři se mi rozplynul malý úsměv, když jsem spatřila svou fotku, jak jsem šla poprvé do školy.

„Ahoj," zašeptala jsem, „zlobíš se na mě hodně?" zeptala jsem se tiše. Měla jsem strach jen trochu víc nahlas promluvit, abych jí nenaštvala. „Vím, že jsme na dnešek měly společné plány."

„Nezlobím se," vydechla, „jen jsem doufala, že spolu půjdeme jako matka a dcera nakupovat. Však víš, že jsme tohle už hodně dlouhou dobu nepodnikly. Navíc už zoufale moc potřebuju nějaké svatební šaty a bez své dcery si je koupit nemůžu. Ty jsi přeci expert přes módu."

„Co říkáš na zítřek?" navrhla jsem.

„Zítřek by byl perfektní," pousmála se a já se jí nechala přitáhnout do objetí. „Jsem jen hrozně ráda, že tě mám jako dceru, víš?" zeptala se a já mlčky přikývla. „Nebyl tu jediný moment, kdy bych litovala toho, že jsem nikdy neměla ještě druhé dítě."

S mámou jsme si asi ještě půl hodinu po našem rozhovoru prohlížely rodinné fotoalbum a já se usmívala nad každou fotkou, která se v něm nacházela. Pamatovala jsem si většinu situací, které na fotografiích byly zastižené. Byla tam třeba fotografie z Vánoc, kdy jsem stála na otcových nohách, zatímco on tančil. Takhle jsem se naučila tancovat, i když ne úplně perfektně. Od mámy jsem odešla s tím, že si potřebuju zatelefonovat, a ona mě chápavě nechala odejít. Rozutekla jsem se po schodech nahoru a zamkla se ve svém pokoji.

Rozepla jsem zip své kabelky a s roztřesenou rukou z ní vyndala růžovou krabičku, na které bylo bílým písmem napsáno těhotenský test. Usadila jsem se na kraj postele a krabičku otevřela. Obsahovala dva testy a do detailů napsaný návod, který se mi v této situaci jistě hodil. Nikdy jsem si těhotenský test nedělala a neměla jsem jediné ponětí, co bych s ním měla dělat, a jak se pozná, zda jsem, či nejsem těhotná.

Po přečtení návodu jsem zjistila, že pokud se na testu objeví jedna čárka, nejsem těhotná. Pokud se na testu objeví ještě čárka druhá, jsem těhotná. Upřímně jsem doufala v první variantu, protože jsem si neuměla představit, do jakých problémů bych se neplánovaným těhotenstvím dostala. A nejen já, ale i Luke. Proboha, nemohla jsem být těhotná!