Breathing for Two [CZ] ✓

18. | Neočekávaná operace

Prudce otevřu oči a vytrhnu se tak ze svého poklidného spánku. Při pohledu na hodiny na mém nočním stolku zjistím, že jsou jen dvě hodiny ráno. Za normálních okolností bych určitě ještě spala, ale tentokrát mě ze spánku vytrhla palčivá bolest v oblasti mého bříška. Nebyla to typická ranní nevolnost, ta vypadala úplně jinak a navíc jsem jimi už netrpěla. Tahle bolest mi způsobovala nehorázné křeče a dávalo mi hrozný problém pravidelně dýchat. Bylo to, jako by mě někdo držel okolo krku a zabraňoval mi tak dýchání. Nedokážu ani zavolat o pomoc, a tak chvíli jen bezmocně ležím na své posteli zabalená do deky s pohledem upřeným do stropu. Bolest se však netlumí, jen se stává intenzivnější. O pár vteřin později dojde do takového stádia, kdy už křičím bolestí. Následně slyším urychlené kroky z chodby a rozražení dveřích od mého pokoje. Spatřím mámu.

„Co se děje?" zeptá se mě vystrašeně, jakmile doběhne k mé posteli. Chytnu jí za ruku, což je první věc, která mi přijde na mysl. Pevně její ruku stisknu, čímž akorát přenesu vlnu své vlastní bolesti na svou milovanou matku. „Kim?"

„Nemůžu dýchat," dostanu ze sebe stěží dvě slůvka, „hrozně to bolí."

„Williame!" zavolá máma zoufale jméno mého otce a mezitím v rychlosti dojde k mé skříni, ze které vyndá lehký letní svetřík. S ním se vrátí ke mně a pomůže mi se do něj dostat.

Když táta doběhne do mého pokoje, v bolestech sedím na posteli. Neptá se na nic, jen mě bere do své náruče a pospíchá se mnou do spodního patra našeho domu a následně mě pokládá na zadní sedačku auta. Do nemocnice jedeme tak rychle, že pravděpodobně překračujeme povolenou rychlost. Oči mám zavřené, ale nedokážu usnout.

„Kim, mluv s námi," mluví na mě máma a já se snažím ve tmě spatřit její obličej. „Kim."

„Bolí to," zašeptám zničeně, „strašně to bolí. Kéž by tu se mnou byl Luke." Kdyby to Luke věděl, určitě by za mnou letěl. Přesně z tohohle důvodu se to nesmí dozvědět. Už takhle mu svou situací jeho aktuální život dosti komplikuju a nepotřebuju, aby si o mně snad ještě dělal starosti.

Táta naštěstí aktuální situaci vůbec nerozumí, zatímco moje máma si je naprosto jistá tím, že nejde o to, že bych o svou malou holčičku přicházela. Byla sice doktor, ale jako zdravotní sestra věděla, že potrat vypadá jinak. Nekrvácela jsem, což bylo dobré znamení. I tak jsem se o své dítě bála, bála jsem se mnohem víc, než jsem se bála o svůj vlastní život. Táta zůstane v čekárně, zatímco já s mámou navštívíme gynekologa. I když mě máma přesvědčovala, že o dítě nepřicházím, strachovala jsem se. Vyhrnu si tričko a doktor na mé bříško nanese mnou již známý studený gel, aby mi mohl provést ultrazvuk. Sleduje mou malou holčičku a nevydá ani hlásku.

„Je v pořádku?" zeptám se šeptem. Mluvení mě ještě stále bolí, stěží se mi dýchá a palčivá bodavá bolest ještě nezmizela.

„Ano, je v pořádku. S Vaší holčičkou je všechno v naprostém pořádku. Ale velké starosti mi dělá Váš Apendix."

„Praskl jí?" zeptá se máma, čímž se vloží do konverzace ona, za což jsem jí moc vděčná. Sama totiž dokážu sotva pravidelně dýchat, natož abych se snažila rozhovoru porozumět.

„Je to rarita, aby Apendix praskl v těhotenství. Většinou to bývá jeden případ z tisíce, ale mnohem typičtější jsou záněty Apendixu. Pokud Vaše dcera na bolest reaguje takhle intenzivně, je zcela vyloučeno, že by se jednalo o méně závažný zánět. V tomhle oboru nejsem dostatečně zkušený, ale jsem si zcela jist, že operace bude nevyhnutelná."

„Operace?" zašeptám zděšeně. „To ne, operace ne."

„Nemusíte se bát, slečno Brooksová. Zákrok jako tenhle je již v této době tak rozšířen, že si s ním doktoři poradí během okamžiku. Budete pod narkózou a vašemu dítěti nehrozí žádné nebezpečí."