Breathing for Two [CZ] ✓

8. | Letadlo

„Michaele, ahoj!" pozdravila jsem nervózně svého kamaráda, jakmile jsem našla odvahu mu vůbec zavolat.

V posledních pár dnech jsem si vážně nebyla jistá tím, co bych mu v naší situaci měla říct. Nebylo to tím, že by mi na něm snad přestalo záležet, to rozhodně ne. Stále jsem ho měla hrozně ráda, ale při kontaktu s ním jsem si připadala tak nějak zvláštně. Při našem rozlučkovém výletě se to všechno zdálo být v naprostém pořádku, ale při našem rozloučení na letišti se něco zvrtlo. V tu chvíli jsem si to skoro ani neuvědomovala, protože jsem byla na pokraji zhroucení, ale pár hodin potom mi došlo, co mi to vlastně říkal. Ať už se snažil znít jakkoli, vyznělo to úplně jinak. Ačkoli mi říkal, že jsem byla jeho první skutečná láska a on mě bude jistý způsobem navždy milovat, vlastně mi tím spíše říkal to, že nikdy nebude schopen zapomenout a že se nikdy neposune dál. Já jsem mu tato slova oplatila, ale na rozdíl od něj jsem je myslela tak, jak jsem je vyslovila. Měla jsem ho ráda jen jako kamaráda a ta naše láska na první pohled byla již dávno pryč, zatímco v jeho očích a v jeho srdci tam stále byla.

„Ahoj, Kim," pozdravil mě a já se usmála, když jsem zaslechla jeho hlas. „Tak hrozně rád zase slyším hlas. Připadá mi, jakoby to byly věky, co jsme spolu naposledy mluvili."

„Jo," vydechla jsem nervózně, „to je asi pravda, Mikey. Nemysli si prosím, že jsem se ti vyhýbala, jen jsem v poslední době měla poněkud... rušné a obtížné období."

„Z ničeho tě neviním, vlastně tě plně chápu," řekl mile a já se natáhla na postel, abych nemusela při našem rozhovoru jen tak hloupě postávat ve svém pokoji. „Doufám však, že jsem neudělal něco, čímž bych tě nějak naštval. Nevyhýbala ses přeci kontaktu se mnou z nějakého důvodu, že ne?" zeptal se a já sklopila pohled.

Ano. „Ne," zalhala jsem, „samozřejmě, že ne."

„To je dobře, protože jsem si začínal myslet, že jsi mě vyškrtla ze svého života, a papír, na kterém bylo mé jméno, jsi vhodila do hořícího ohně," řekl pobaveně a já se musela uchechtnout, protože ta představa byla vážně legrační.

„Vždyť bys mi chyběl hned v tu chvíli, co bych to udělala," zasmála jsem se, „navíc bych přišla o svého běžeckého parťáka."

„Kimberly Brooksová," řekl pobaveně, „jen abys v době mé nepřítomnosti neztratila díky své lenosti kondici."

„Za žádných okolností," ušklíbla jsem se, což bohužel nemohl vidět, „ale musím uznat, že jsem za posledních pár týdnů o něco přibrala, ale to je z úplně jiných důvodů. Mohla bych se ti svěřit s jedním velkým tajemstvím, Mikey?" povytáhla jsem obočí a nervózně vydechla teplý vzduch, který mi naplnil plíce.

„Děsíš mě, Kimberly. Doufám, že tvoje tajemství není smrtelně tajné," zažertoval, ale po chvíli zvážnil a řekl: „Samozřejmě, že mi to můžeš říct, Kim. Ty mi vždycky můžeš říct, co tě tíží, a já tě za každých okolností podpořím."

„Děkuju, Mikey," vydechla jsem. „Ale pomlč o tom prosím před Lukem, ano? Chci mu to říct, až dorazím do Bostonu z očí do očí."

„Jasně," souhlasil. „Oč kráčí, Kim?"

„Čekám dítě," vyhrkla jsem až příliš rychle, „s Lukem," dodala jsem, jakoby to snad bylo potřeba. S kým jiných bych ho také mohla čekat? Michael mlčel, ale já věděla, že je stále u telefonu, protože jsme ho slyšela slabě vydechovat. „Řekni něco, Michaele."

„Já... už musím jít," vykoktal a po chvíli skutečně zavěsil, aniž bych z něj získala nějakou reakci na to, co jsem mu právě řekla. Frustrovaně jsem vydechla a schovala si hlavu do dlaní, abych mohla zpracovat to, co se zrovna stalo. Nemohla jsem uvěřit, že Michael takhle ošklivě zavěsil. Doufala jsem, že od něj alespoň získám nějaká vlídná slova, ale to jsem od něj asi chtěla moc. Možná jsem mu to zatím říkat neměla. Ale na druhou stranu jsem mu to říct chtěla, protože jsem mu chtěla věřit. Chtěla jsem ho do svého malého světa zasvětit.