Breathing for Two [CZ] ✓

27. | Zpátky spolu

Užívám si každičký moment strávený v jeho přítomnosti a vychutnávám si jeho doteky. Jeho mohutné ruce jsou obtočené kolem mého pasu, horní částí svého těla se o něj opírám a on má hlavu opřenou o mé rameno. Se širokým úsměvem sleduju, jak se vlny vylévají z oceánu a nasakují se do suchého písku, který okamžitě zmáčí. Za normálních okolností absolutně nenávidím ticho, ale tentokrát je to úplně jiné. Vychutnávám si ho a nepřeju si, aby skončilo. Nejradši bych takhle v jeho náruči zůstala navždy a nechala se jím objímat. Celou tu dobu jsme seděli v naprosté tichosti a ani jeden z nás se nijak extra nehýbal, až teď se to rozhodne porušit. Políbí mě do vlasů a jeho ruce následně sjedou z mých boků. Vzhlédnu k němu a setkám se s jeho hnědozelenýma očima.

„Měli bychom jít," zachraptí a já slabě přikývnu. Moc dobře si uvědomuju, že má pravdu, ale nechci, aby jí měl. „Nemysli si, že chci, protože to tak není. Nejradši bych tu s tebou takhle zůstal a nikdy od tebe neodcházel, protože vím, že jakmile to udělám, už to nikdy nebude stejné."

„Michaele," zašeptám se snahou mu říct cokoli, co by mohlo změnit jeho názor. Nenáviděla jsem, když se z toho nádherného veselého chlapce stal ten starý známý pesimista, s nímž jsem se vždycky cítila pochmurně.

„Co, Kim?" vyhrkne, přičemž už stojí na nohách připravený odejít. Abych nebyla pozadu, vyskočím na nohy a chytnu do za předloktí, abych zabránila jeho případnému odchodu. „Nedělej něco, čeho bys mohla ještě víc litovat."

„Ničeho nelituju," vyhrknu bez rozmyšlení. Na Michaelovi je poznat, jak hluboce se ho moje slova dotkla. V očích se mu zablýskne a jeho odhodlání odejít naprosto opustí jeho tvář. Ta je nyní pokryta úplně jinými emocemi, kterých je ovšem tolik, že je nejsem schopná identifikovat. Štěstí, překvapení?

„Přál bych si, aby tvoje slova něco znamenala," zamumlá a já stisknu jeho ruku, kterou svírám v té své. Nevím, co se mu zrovna honí hlavou, a už vůbec nerozumím váze jeho slov, což mě však neodradí v tom, abych nepokračovala v držení jeho ruky. „Ale tohle není situace, ve které bych se chtěl nacházet."

„Řekni, co mám udělat, Michaele, a já to udělám. Chceš, abych od tebe teď odešla?" zeptám se ho a vzhlédnu k němu, díky čemuž se naše pohledy střetnou.

„Co chci, na tom nezáleží. Záleží na tom, co je správné."

„Ještě před několika minutami jsi říkal něco jiného," argumentuju, „ale nemůžu ti říct, že bych nerozuměla tomu, co mi tady říkáš. Chápu tě, jen si to ještě nechci přiznat," posmutněle se na něj usměju. „Nerada si přiznávám, že se to mezi námi znovu rozpadá. Nikdy jsi mi nepřipadal bližší."

„Nemůžu bez tebe být, Kim. Myslel jsem si, že to dokážu, ale teď už dobře vím, že to nezvládám. Je to extrémně těžké, když vím, jak úžasně se s tebou cítím. Neměl bych tě chtít, ale chci," jeho slova jsou na povrch vnášená šeptem a já téměř pořád chápavě kývám.

„Měli jsme se poznat dřív," zašeptám. V očích mě pálí slzy. „Všechno mohlo být jiné."

„Nesnáším přemýšlet nad tím, jaké by to mohlo být, kdyby byly jiné podmínky. Nelituju ničeho, čím jsme si spolu prošli. Veškerá bolest je smetena radostí a veselými vzpomínkami, které na náš vztah máme. Ať si každý říká, že první láska pomine a vyšumí, ale já si zkrátka myslím, že tě nikdy nebudu schopen tě přestat milovat, Brooksová."

„Clifforde," špitnu a schovám se v jeho náručí, „na tvoje slova jsem měla vždycky nehoráznou slabost."

„Měli bychom jít," zaslechnu jeho tichá slova po pár chvílích ticha, které strávím v jeho objetí.