Breathing for Two [CZ] ✓

22. | Hledání společného bydlení

„Co říkáš na tenhle?" zeptá se mě Luke a já znaveně otevřu oči, abych se mohla podívat na další obrázek potenciálního domova, který jsme společně hledali už dobrou hodinu. Nejenže mě z jasné obrazovky bolí oči, ale taky se díky těhotenství cítím hrozně zesláble a nejradši bych se trochu prospala. „Kim?" zachytím na sobě jeho starostlivý pohled a jemně pozvednu koutky, čímž se na něj slabě pousměju.

„To nic," odpovím na nevyřčenou otázku a odvrátím pohled z Lukovy tváře na obrazovku notebooku, který měl můj přítel na klíně. „Tenhle je rozhodně mnohem lepší, než ty předchozí domy, ale pořád si nejsem jistá tím, že je to ten pravý. Nevím, jestli bych tenhle dům dokázala nazývat svým domovem."

„Co se ti na něm nelíbí, zlato?" zeptá se mě a já se nad jeho oslovením slabě pousměju, jelikož mě neskutečným způsobem zahřeje u srdce a zároveň mi dodá tu chybějící energii. „Vidíš ten úžasný bazén? Mohla bys u něj ležet, zatímco bych s naší malou pobíhat po zahradě, dokud bych z ní nevyhnal ten přebytek energie."

„Přijde mi moc moderní," přiznám. Vždycky jsem si představovala, že budu se svou potenciální rodinou bydlet v klasickém rodinném domku s velkými okny, jež do místnosti vženou spoustu přírodního světla, a širokou střechou hnědé barvy. Domek obehnán vysokým plotem, který by mi v noci dodával pocit bezpečnosti. „Ale líbí se mi, jakým směrem se pohybuješ."

Místností chvíli panuje ticho, které využiju k tomu, abych se přemístila do kuchyně a udělala si hrnek s černým čajem. Nalívám vodu do červeného hrnečku a přihazuju do něj kolečko citrónu, zatímco Luke pokračuje ve hledání našeho budoucího bydlení. Usadím se zpět na své vyhřáté místo, hrnek položím před sebe a nakloním se k obrazovce, abych měla lepší výhled.

„Počkej," vyhrknu a můj prst vystřelí na hýbající se text na obrazovce. „Vyjeď trochu nahoru, prosím. Myslím, že jsem zahlédla něco, co nebylo úplně marné."

Luke poslechne mou žádost a vyjede o pár řádků výš a já se pekelně soustředím, abych v hlavě našla obrázek toho perfektního domu, který jsem před pár chvílemi viděla. Můj prst poklepe na obrázek s dvoupatrovým domek v béžové barvě. Můj společník na mě povytáhne obočí a já naštvaně protočím oči, když zjistím, že se mu můj výběr nezamlouvá. Luke však i přes to inzerát rozklikne, díky čemuž máme šanci domek vidět v celé jeho kráse. Na první pohled mě zaujmou obrovská okna s okenicemi, krásná terasa a překrásná udržovaná zahrádka před vchodem.

„Luku," zakňučím.

„Podívej," řekne Luke s drobným úsměvem a poklepe na adresu, na které se dům nacházel. Zatímco se můj přítel natahuje pro svůj telefon, snažím si tenhle perfektní domek představit naživo. Podle adresy poznám, že se nachází mimo centrum města, ale zároveň není nijak daleko. Je postaven v příjemné čtvrti, což je pro výchovu malého dítěte snad to nejdůležitější.

Luke zařídí schůzku s realitní kanceláří, která zařizuje prodej tohoto domu, na půl čtvrtou, což nám dává další hodinu času. Po menší konverzaci Luka požádám, aby mě odvezl k rodičům, abych si s nimi mohla o všem promluvit znovu a za mnohem klidnější situace. Auto zastaví u příjezdové cesty a já se automaticky chytím kliky u dveří, abych mohla vystoupit ven. Luke mě však chytí za zápěstí a tím mě také zastaví.

„Co?" vydechnu.

„Víš, že můžu jít s tebou, viď?" zeptá se starostlivě a já přikývnu. Požádala jsem ho, aby se klidně vrátil k sobě domů s tím, že tohle všechno se svými rodiči proberu sama. Na jednu stranu by bylo hrozně fajn mít jeho podporu, až budu se svými rodiči mluvit, ale zároveň to bylo riziko, protože můj táta ještě stále nemusel Luka brát dobře. „Ať to dopadne jakkoli, máš mě, ano?"