Breathing for Two [CZ] ✓

23. | Čas od sebe

Dny strávené s Lukem v Sydney uběhly jako voda a já se ani nenadála a už jsem se s ním musela zase na letišti s pláčem rozloučit, jelikož nadešel čas, aby se vrátil zpět do Ameriky. Jsem už natolik zvyklá mu říkat sbohem, že jsem se tentokrát po jeho odchodu necítila tak prázdná, jak jsem se obvykle cítila. Navíc se měl Luke do Sydney vrátit o sedm dní později na svatbu mých rodičů, takže to nebylo tak, jako bych na něj měla čekat dlouhé měsíce, jak tomu bylo ze začátku našeho odloučení. Zatímco se mnou byl Luke v Sydney, podařilo se nám postoupit se sháněním našeho společného bydlení o pár kroků dopředu, i když jsme ani omylem neměli vyhráno. Ačkoli jsme měli dům už předem vyhlídnutý, nebylo možné, abychom se do něj okamžitě přestěhovali. Dům si ještě procházel nějakými úpravami, měnila se například kuchyň, která nebyla v úplně dobrém stavu. Moment našeho přestěhování se měl tedy přesunout zhruba o měsíc a ani pak není jisté, zda budeme schopní v domě začít okamžitě žít. Důležité je totiž sehnat alespoň ten nejpodstatnější nábytek a zařídit, aby se dalo v domě žít. A to nebyl lehký úkol, který bych mohla zvládnout na vlastní pěst. Potřebovala jsem k tomu Luka, abychom mohli udělat veškerá rozhodnutí spolu, ale Luke byl kilometry pryč. Dělil nás i oceán.

„Došlo k nějaké změně ohledně tvého táty?" zeptá se mě Chelsea a já záporně zavrtím hlavou.

„Ne, pořád se mnou od té hádky nepromluvil," řeknu s pohledem upřeným na hrneček se zeleným čajem, který leží přede mnou.

„Ale vždyť jste se sotva viděli," poznamená Paige, která sedí naproti mně, a já vím, že má pravdu. Celou tu dobu jsem se mu záměrně vyhýbala, abych nemusela slyšet, jak moc zklamaný se mnou zrovna je. „Kdy naposledy jsi byla doma, Kim?"

„Asi před pěti dny?" řeknu s tázavostí v hlase, protože skutečně jen tipuji. „Vždyť přece víš, že jsem se doma skoro vůbec neukázala."

„Jo, ohledně toho... vážně si myslíš, že je rozumné bydlet u Luka?"

„Nevadilo mu to, když jsem se ho zeptala, jestli bych u něj mohla zůstat i po dobu, co tu nebude," řeknu na svou obranu. Skutečně nemám chuť obhajovat své rozhodnutí o tom, že zůstanu raději bydlet v prázdném bytě svého přítele a jeho nejlepšího kamaráda, než abych bydlela pod střechou se svými rodiči, z nichž mě jeden nemůže ani vystát. „Navíc teď vážně nechci tátovi přidělávat potíže, neumíš si ani představit, jak velké má teď starosti ohledně té svatby."

„Plánuješ se s ním do té doby usmířit?" vloží se do rozhovoru Chelsea, která se do teď zdržovala konverzace a raději si něco vyťukávala do mobilu s myšlením, jak nesmírně nenápadná je.

„Jasně," přikývnu. Ale upřímně? Jsem až přehnaně tvrdohlavá na to, abych za svým tátou přišla a začala se mu omlouvat za něco, co jsem ani nepovažovala za svoji chybu. „Jak se má Connor, mimochodem? Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem ho viděla."

„Když už mluvíme o Connorovi, tak byste ani měly vědět, že-"

„Ahoj!" ozve se nám všem známý hlas, který přeruší Chelseu a její pokus o vysvětlení jejího vztahu s Connorem. Se širokým úsměvem vyskočím ze židle v kavárně a padnu příchozí osobě kolem krku, přičemž se jí nechám pevně přitáhnout do objetí. „Kim, fakticky rám tě zase vidím. Vypadá to, že se prckovi vede dobře, co?"

„Connore," zasměju se a pobídnu ho, ať se usadí na poslední volnou židli u našeho stolu, „už jsem si myslela, že se pod tebou slehla zem. Neviděla jsem tě, ani nepamatuju," zažertuju. „A ano, prckovi se vede fakt dobře, ale asi bych ocenila, kdyby sis pro ni vymyslel nějakou více holčičí přezdívku."