Breathing for Two [CZ] ✓

35. | Nový začátek

Měsíc je na temné obloze stěží vidět, čímž mě utvrzuje v mé domněnce, že je vhodná doba se z tohoto plážového večírku vypařit. Nehledě na to, že už na mě dopadá únava a já se jen tak tak držím na nohách. Rozloučím se se svými kamarádkami, které ještě stále leží u jezera a hledí na hvězdy, a zamířím směrem k našim stanům. Můj drdol se už ani za drdol považovat nedá. Vlasy mi díky nepříjemnému a hlavně chladnému větru lítají do obličeje, ačkoli se je neustále snažím zkrotit. Mé tempo se o trochu zrychlí, když za sebou zaslechnu pár rychlých kroků.

„Počkej, Kim!" zaslechnu známý hlas a s úlevou se zastavím, když si uvědomím, že mi nehrozí žádné nebezpečí. Nechám Michaela, aby se mnou srovnal krok a jakmile mi přehodí ruku přes rameno, dám se znovu do pohybu. „Doprovodím tě," řekne s úsměvem, který mu okamžitě opětuju.

„Díky," zamumlám a přivinu se k němu nenápadně blíž, jelikož mě mi v jeho přítomnosti mnohem větší teplo.

„Je ti zima?" zeptá se mě a já jen slabě přikývnu. „Počkej," zamumlá a já se jako na povel zastavím. Sleduju, jak si Michael přetáhne přes hlavu svůj černý svetr. „Ukaž," špitne a pomůže mi se do svetru dostat. Automaticky se do něj zachumlám. „Lepší?"

„Mnohem, děkuju," pousměju se na něj a znovu se nechám Michaelem chytit, tentokrát však kolem pasu. Hlavu si opřu o jeho rameno a nechám se jím vést směrem ke stanům. Celou tu cestu nejsem schopna jediného slova. Zdá se mi to neuvěřitelné, že můžu s Michaelem zase být. Přijde mi to jako celá věčnost, ale přitom to bylo jenom kolem půl roku. „Tolik jsi mi chyběl," vyjdou ze mě tato čtyři slova, až se rázem zastydím, že jsem to vůbec řekla nahlas. V mé hlavě to znělo mnohem líp.

„Vždyť ty mi taky," pousměje se na mě a já nemůžu být vděčnější, že ho mám.

Michael mě doprovodí k mému stanu. Nechám se jím krátce obejmout, políbím ho na tvář a rozepnu zip od stanu. Přijde mi, že jsem ještě nikdy nebyla takhle unavená.

„Vážně nechceš přestat u mě? Klidně bych to s Ashtonem domluvil," zamumlá Michael, když už jsem jednou nohou ve stanu. Zavrtím hlavou.

„To není nutné, Michaele," prudce kývnu hlavou.

„Dobře," souhlasí nakonec. „A neměl bych tu s tebou alespoň zůstat, dokud neusneš?"

„Jsem těhotná, ne smrtelně nemocná," zasměju se. „Jsi vážně milý, Michaele, ale nemusíš si se mnou dělat starosti. Navíc jsem natolik unavená, že usnu okamžitě. Vrať se na večírek, jo?"

Michael jen slabě přikývne, na což se usměju. Krátce ho políbím na rty a sleduju ho, jak se ke mně otáčí zády a vrací se stejnou cestou, kterou jsme sem spolu přišli. Bez rozmyšlení zalezu do stanu, zapnu za sebou zip a v rychlosti se převléknu do svého pyžama. Znovu si přes hlavu přetáhnu Michaelův svetr, abych měla pocit, že je tu stále se mnou. Ulehnu do svého spacáku a odeberu se ke spánku, který přijde okamžitě.

S trhnutím se probudím. Nejsem si jistá, jak dlouho jsem spala, ale jsem si jistá tím, že je něco špatně. Rukou sklouznu ke svému bříšku a syknu bolestí. Zatraceně. Prudce se posadím, což mi způsobí ještě o mnoho více bolesti, než aktuálně pociťuju. Rukou nahmatám svůj mobil a téměř automaticky vytočím Michaelovo telefonní číslo. Nezbývá mi nic jiného než se modlit, že mi můj hovor přijme. Musím chvíli čekat, ale nakonec se přeci jen dočkám.

„Kim?" ozve se jeho hlas a já bych nemohla být šťastnější, že ho slyším.

„Michaele," oslovím ho.

„Děje se něco? Myslel jsem, že v tuhle chvíli už spíš," řekne nechápavě a já musím natahovat uši, abych ho byla schopná přes všechnu tu hlasitou hudbu slyšet.