Breathing for Two [CZ] ✓

20. | Zlomový bod

Horké slzy mi stékají po tvářích a já dělám malé líné krůčky po nyní už docela prázdné ulici města Sydney, ve kterém jsem žila už od mého narození. Ze začátku jsem tohle město považovala za veselé město, jež mi přinášelo jen samou radost, ale za posledních pár let se tohle rapidně změnilo. Nejdříve přišly ty nekončící hádky mých dvou milovaných osob, jejichž životy se začaly pomalu rozpadat a oni se rozhodli, že bude nejlepší jít od sebe. Od té doby se to se mnou jen táhlo, začala jsem propadat novému příteli jménem alkohol a nebýt Luka, asi bych jednou skončila na jednotce intenzivní péče s otravou alkoholem. Život si mě hodně testoval, a když už se zdálo, že se na nás usmálo štěstí, zničila jsem znovu obnovené rodinné vztahy svým těhotenstvím. Pro svého otce jsem přestala být tou slušně vychovanou dívkou a zklamala jsem ho tak moc, že mi to ani nedokázal říct do očí a všechnu tu zlost držel v sobě. Vybouchl jako sopka a já se zhroutila k zemi jako důsledek jeho výbuchu.

Zůstanu stát na známé verandě před známým domem a snažím se do plic nabrat čerstvý vzduch a uklidnit se, abych před svou nejlepší kamarádkou nevypadala jako pitomec. Sama teď měla dost vlastních potíží a mě bylo rázem hrozně hloupě, že jsem ji přišla zatěžovat ještě těmi svými. Moje ruka automaticky zaklepe na dveře a já vím, že už není čas, abych se obrátila a odešla o dům dál. Zůstanu tupě hledět na zavřené dveře a moc se snažím zastavit slzy, které se mi řinou z očních kanálků, ale nejde to. Dveře se s cuknutím otevřou a já v nich během vteřiny spatřím stát svou nejlepší kamarádku Paige.

„Ahoj," pozdravím jí slabým nalomeným hláskem a čekám na její reakci. Vyjukaně mě sleduje, jakoby nevěděla, co má dělat, ale následně na nic nečeká a sevře mě ve své náruči.

„Kim, zlato," zašeptá starostlivě, „copak se stalo?"

„Pohádala jsem se s tátou, šíleně moc jsme se spolu pohádali," fňuknu a levou rukou si z tváře setřu pár slaných slz. „Paige, mohla bych být tak drzá a vlezlá a přespat tady, prosím? Nemám, kam jinam jít."

„Ale samozřejmě, že tady můžeš přespat," řekne vlídně a vezme mě kolem ramen a zavede k sobě do domu. Celá se klepu, což Paige vidí, proto mě taky podpírá, abych náhodou nezkolabovala na zemi. „Máš s sebou nějaké věci, nebo-?"

„Ne, ne," zavrtím hlavou, „nemám nic. Prostě jsem utekla. Nesnesla jsem to, já... já jsem prostě musela pryč. Promiň, že ti dělám problémy. Vím, že už máš takhle starostí dost," zamumlám s slzami v očích a nevím, jak bych se mohla Paige správně omluvit.

„To nic, Kim," odvětí s úsměvem a ještě jednou mě sevře ve svém objetí. Tentokrát je to poměrně kratší objetí, ale i tak mi dokáže zvednout náladu. „Co kdybys počkala u mě v pokoji a já ti šla zatím udělal šálek čaje?"

Beze slov přikývnu a vydám se známou chodbou do místnosti, o které sto procentně vím, že je pokoj mojí kamarádky Paige. Jemně vezmu za kliku a otevřu si bílé dveře. Spatřím její čistě uklizený pokoj a chabě se pousměju nad všemi těmi vzpomínkami, které se mi při tomhle pohledu vybaví. Všechny ty chvíle, kdy jsme tady seděly i s Chelseou a chovaly jsme se jako ti největší blázni a šílenci, které svět kdy spatřil. Teď jsme byly úplně jiná. Každá z nás měla svého přítele a jen těžko se našel čas, kdybychom byly spolu jako za starých časů. S povzdechem usednu na kraj ustlané postele a do ruky popadnu mobil, který jsem celou tu dobu ukrývala v kapse od svých kalhot. S nepřítomným pohledem si přejíždím nové přijaté zprávy s nadějí, že bude alespoň jedna od Luka, ale většina z nich je jen od mámy. Má o mně starost, a tak jí ve zkratce napsala, že se mám relativně fajn a že chci přespat u Paige.

Přemýšlím, jestli bych měla napsat Lukovi. Musí na mě být neuvěřitelně naštvaný. Přeci jen po něm bezdůvodně vyjel můj táta a já se ho vůbec nezastala a zároveň jsem ho ani nedokázala zastavit, když se naštvaně řídit pryč z našeho domu. Přijdu si jako naprostý pitomec a ještě se to stupňuje, když ani nevím, co bych mu do takové zprávy měla napsat.