Breathing for Two [CZ] ✓

16. | Z Bostonu zpátky do Sydney

„Máš všechno?" zeptá se mě Luke a rukou si nervózně čechrá vlasy. Zvednu hlavu od kufru, do kterého jsem si pečlivě naskládala veškeré svoje věci, a pohlédnu na něj. Na tváři se mi mihne pobavený úsměv.

„Luku," zasměju se, „nemusíš se bát. Všechno jsem si dvakrát překontrolovala a jsem si stoprocentně jistá tím, že mám všechno. Je tu sice ještě jedna drobnost, kterou si s sebou vzít nemůžu, ale nějak už to vydýchám."

„Myslíš mě?" zasměje se a udělá ke mně krok vpřed.

„Samozřejmě, že myslím tebe," pousměju se a nechám se jím krátce políbit na rty. Odtáhnu se od něj sama a vyděšeně pohledím na hodiny. „Sakra!" zakleju. „Musíme okamžitě vyrazit, jestli chceme náš let stihnout."

„Nechceme ho stihnout," upozorní mě Luke šibalsky a já do něj jemně dloubnu. „Fajn, fajn. Nemusíš mi dávat takhle jasně najevo, jak moc se těšíš, až se mě zase na chvíli zbavíš."

„Jo, umírám touhou být bez tebe," protočím očima. „Přemýšlej, Luku. Dobře víš, že mě každá chvíle bez sebe přímo ubíjí. Ale budeme si volat, že jo?"

„Co je to za otázku, Kim? Samozřejmě, že si budeme volat. Neumím si představit den, kdybych neslyšel tvůj krásný hlas. Nemusíš mít obavy, budu ti volat tak dlouho, jak si to jen budeš přát."

„Dobře," vydechnu a nechám se jím přitáhnout do jeho náruče. Přivřu oči a na malý moment zapomenu, že je tohle na dlouhou dobu poslední objetí, které mi Luke může dát.

„Kim?" vydechne. Vím, co chceš říct. Je čas vyrazit, ale já nejsem připravená. Nikdy nebudu připravená být bez něj.

„Já vím," špitnu, „ještě chvíli, prosím," zašeptám a Luke mi rukou čechrá vlasy.

Na letiště cestujeme v hojném počtu. Samozřejmě já a Paige, jelikož to právě my dvě odlétáme zpátky do Sydney. Ale překvapivě s námi jedou i kluci. Ashton, Michael a Luke. S Lukovou přítomností jsem tak trochu počítala, i když jsem se s ním na letišti loučit nechtěla. Pamatuju si naše poslední rozloučení, které jsem málem nerozdýchala. Sotva jsem ho znovu získala zpátky do svého života, byl pryč tak rychle, jako když lusknete prsty. Teď měl být pryč znovu a já nebyla připravená mu dát svá sbohem. Chtěla jsem, aby byl u každé minuty, kdy se naše dcera vyvíjela. Mohl zmeškat její první kopnutí, další návštěvu u doktora. Bůhví, kolik toho ze života naší dcery zmešká i v budoucnu, jestli jeho kariéra bude stále tak časově náročná, jako je doposud.

„Zvládnu to, Ashtone," zasměju se, když mě můj starší kamarád svírá ve své náruči a dává mi rady, o kterých už vím dávno své. „Budeme si volat, slibuju," zašeptám a pevně ho obejmu.

„Budeš mi chybět," přizná.

„Ty mě taky, Ashi," špitnu, „ale uvidíme se na svatbě, viď? Za dva týdny?"

„To bych si nenechal utéct za žádnou cenu," věnuje mi svůj oslnivý úsměv a pustí mě ze svého objetí, abych se mohla rozloučit s Michaelem.

„Michaele," špitnu, když spočinu tváří v tvář člověku, se kterým pár posledních dnů nebylo příliš lehkých. Snažila jsem se s ním znovu sblížit, ale spíše jsem vytáhla na povrch pro mě mrtvé city směrem k němu. Michael na mě nejdříve jen hledí a vypadá to, že se se mnou nechce vůbec loučit. Proto mě zaskočí, když se ke mně rychlým krokem vydá a popadne mě do své náruče. Téměř automaticky obmotám svoje paže okolo jeho krku a stoupnu si na špičky, abych mu mohla položit hlavu na rameno.

Nejdřív nemluví, jakoby mu tohle vřelé objetí stačilo. Ale pak ze sebe dostane slova na rozloučenou: „Sakra, Kim. Budeš mi tak zatraceně moc chybět," přizná, přičemž první dvě slova zdůrazní. „Tak sakra moc chybět."