Breathing for Two [CZ] ✓

31. | Pod hvězdami

Užívám si pohled na bíle svítící hvězdy a nechám si větrem lehce omývat záda, což je z nějakého důvodu vážně příjemné. Vítr si pohrává s listy stromů a zanechává za sebou lehké šumění, které mě zvláštním způsobem uklidňuje. Při pohledu na neúplný měsíc mě napadne, že musí být přinejmenším deset hodin večer, ale může být klidně i o pár hodin víc. Domnívám se, že všichni ostatní šli už dávno spát do svých stanů, které jsme před několika hodinami s obtížemi postavili. Ve stanech jsme spali ve dvou a to ve stejné sestavě jako minule, tudíž jsem stan opět sdílela s Lukem. Kvůli tomu, co se mezi mnou a Michaelem dříve stalo, jsem se v Lukově přítomnosti necítila dobře. Nechtěla jsem si hrát s jeho city a dělat jeho milující přítelkyni by do té kategorie jistě spadalo.

„Nemůžeš spát?" zaslechnu známý hlas a lehce zavrtím hlavou, přičemž nechám svého kudrnatého kamaráda, aby se vedle mě posadil. Zatímco si sedá vedle mě, rozhodnu se i já posadit, abych mu následně viděla do tváře. „Má to něco společného s Lukem?" zeptá se mě a já jemně přikývnu hlavou.

„Necítím se tu dobře, Ashtone," zašeptám, „nejradši bych si sbalila všechny věci a vypařila se odtud, jen abych se mu už dál nemusela dívat do tváře."

„To bys ale dělat neměla," zamumlá.

„Já vím, že ne. Luke by si to nezasloužil," sklopím pohled, abych se na Ashtona nemusela dívat. Připadalo mi totiž, že když se na mě dívá, vidí přímo skrze mě. „Nezaslouží si mě, Ashtone, zaslouží si někoho mnohem lepšího. Vždyť se na mě podívej... jsem čistý chaos."

Ashton s úsměvem zavrtí hlavou a nechá mě, abych si opřela hlavu o jeho rameno. Slabě se pousměju nad tím, že mi k mému předchozímu stěžování si neřekne vůbec nic, ale oba moc dobře víme, že to ani není nutné. Zůstaneme vedle sebe jen tak v tichosti sedět a užíváme si ten krásný večer, nebo spíše noc, a hledíme spolu na hvězdy.

„Půjdu si lehnout," ozve se Ashton po několika minutách, kdy vedle sebe sedíme a hledíme na hvězdy. Koutkem oka se na něj podívám, než k němu obrátím celou tvář. Slabě přikývnu. „Ty bys taky měla, Kim."

„Půjdu za chvilku, neboj se," zamumlám do ticha a sleduju, jak se Ashton zvedá na nohy a míří směrem ke svému stanu, který sdílí s Michaelem.

Jakmile můj kamarád zmizí ve svém stanu, hlasitě si povzdechnu nad tím, že jsem znovu zůstala sama. Upřu pohled na tmavě modré nebe, které se chvilkami zdá být až černé. Ozařují ho jen hvězdy, kterých však není mnoho. Přitáhnu si k sobě nohy a opřu si hlavu o kolena, přičemž pohled stále upírám na hvězdy.

Upřímně ani nevím, jak dlouhá doba uplynula od toho, co odešel Ashton. Vím jen, že stále sedím venku dál od všech ostatních, dál od všech stanů a je mi fajn. Chlad se sice proměnil v zimu, ale já si nestěžuju. Shledávám to uklidňujícím.

Někdo si sedne vedle mě, což nezaznamenám hned. Vezmu to v potaz až, když na mých ramenech ucítím nějaký pohyb. Rázem mě přejde veškerý dosavadní chlad a konečky prstů si k sobě přitáhnu teplou přikrývku, abych se do ní mohla více zachumlat a zahřát se tak.

„Dřív jsme takhle hvězdy pozorovali společně."

Donutím se odtrhnout pohled od kouzelného nebe a podívat se na osobu, která ke mně promluvila. Moc dobře vím, že je to Luke, ale přeju si, aby to nebyl on. Slabě se na něj usměju a nechám ho, aby mě chytl jednou rukou kolem pasu a přisedl si ke mně blíž. Neshledávám na tom nic romantického, v tenhle moment už k němu nic takového necítím. Alespoň ne v takové míře jako kdysi.

„Jsi nezvykle tichá, Kim," poznamená Luke a já jen pokrčím rameny, protože upřímně netuším, jakou odpověď bych mu měla v tenhle moment poskytnout. „Nebudu se tě ptát, proč sedíš venku na chladu a evidentně ignoruješ svoje zdraví, i když bych asi měl, ale zeptám se tě na něco jiného, jo?"