Breathing for Two [CZ] ✓

21. | Lukovi rodiče

Ač můj rozhovor s Lukem včera zněl strašně romanticky, kouzelně a nám oběma se zdálo, že jsme v tu chvíli neporazitelní, k našemu společnému snu jsme potřebovali souhlas našich rodičů. Nebo alespoň já trvala na tom, že by bylo nejlepší tenhle krok podniknout za podpory těch, kteří nám dali život a kteří nás nade vše milují. V mém případě to byl trochu problém, a tak jsem ten krok odlákala, neboť jsem si říkala, že pokud to budu odkládat, třeba se problém sám eliminuje. Přesně z toho důvodu jsme tohle téma měli dnes nejdříve probrat s Liz, což byla Lukova maminka, se kterou jsem si za tu dobu vybudovala silný a dobrý vztah, a Andrewem, Lukovým tatínkem.

„Jsem z toho hrozně nervózní," zamumlám, když si v zrcadle poupravuju vlasy, zatímco mě Luke zezadu objímá okolo pasu. Je nutno podotknout, že Paige byla dostatečně laskavá, aby u sebe nechala přespat i Luka, čímž jen podpořila mé nutkání si myslet, že je vážně úžasná a že si jí snad ani nezasloužím.

„Nemusíš být," řekne Luke s úsměvem, „máma už dobře ví, v jaké situaci se zrovna nacházíme, a i když jí to šokovalo, říkala, že nás bude podporovat za každé situace. Navíc už dávno bydlím ve vlastním bytu spolu s Michaelem, takže to pro ni není nijak velká změna," dodá povzbudivě a políbí mě do vlasů.

„Během uplynulých měsíců," zarazím se, „jsem ti hrozně ublížila, Luku. Nedivila bych se, kdyby na mě tvoje máma změnila názor a začala mě nenávidět."

„Kim," osloví mě s drobným zasmáním se a následně si mě k sobě otočí, abychom si viděli do očí. Posmutněle na něj hledím, zatímco on mě hladí po tváři. „Neznám jediného člověka, který by tě dokázal nenávidět. Dokázala sis získat moje srdce," řekne s povytaženými koutky, „dvakrát," dodá a já slabě přikývnu. Luke si mě přivine do náruče. „Já tě miluju, Kim. Nezáleží mi, co si o nás myslí ostatní. Pro mě jsi ta pravá a já pro naši lásku udělám cokoli."

„Dobře," zašeptám, „v tom případě i já udělám totéž. Co kdybychom už vyrazili?" zeptám se ho s drobným úsměvem a propletu si s ním prsty. Luke slabě přikývne a společně se konečně odlepíme z místa, abychom mohli opustit Paigin dům, ve kterém nás má nejlepší kamarádka nechala přes noc. Nemohla bych být vděčnější za tak krásné gesto, obzvláště v mé zoufalé situaci, ve které jsem se včera nacházela.

Usadím se na místo spolujezdce a bez váhání se připoutám, což byla nyní věc, kterou jsem dělala bez přemýšlení. Jen představa, že bychom se mohli znovu vybourat, mi naháněla husí kůži po mém celém těle a mě se začaly vybarvovat staré vzpomínky na tu ošklivou autonehodu, která se nám před měsíci stala. Musí to na mě být znát, protože ucítím Lukovu ruku na té své a zachytím i jeho starostlivý pohled. Nemusí vyslovit svou otázku a já horlivě přikývnu na znamení, že jsem v naprostém pořádku a že si o mně ani v nejmenším nemusí dělat starosti.

„Naše minulost je někdy fakt děsivá," zašeptá, když jsme asi dvě minuty na cestě a já na něj zmateně pohlédnu. „Nemluvím jen o té nehodě, ale celkově i o našem začátku. Umíš si představit, že bychom si tím museli projít znovu? Tím vším?"

Chvíli nad jeho otázkou přemýšlím, ale následně přikývnu. „Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych do toho všeho šla znovu, i kdybych věděla všechny ty překážky, které se nám postavily do cesty, řekla bych ano. Neměli jsme to nejlehčí, uznávám. Ale překonali jsme to společně a já nelituju jediného okamžiku, který jsme spolu prožili. Naše světlé chvilky a naše pády," odvětím s úsměvem a jsem ráda, že i přes můj proslov je Luke schopen věnovat plnou pozornost silnici. Pohlédne na mě jen občas a vždy jen na malý moment. „Miluju tě a neexistuje jediný člověk, se kterým bych chtěla v tuhle chvíli být a se kterým bych chtěla plánovat budoucnost. Jsi to ty a vždycky to budeš jen ty," dodám se slzami v očích. „Navíc už to tak nějak nemůžu vzít zpátky," řeknu žertovně při pohledu na své rostoucí bříško, čímž si od Luka vysloužím uražené šťouchnutí.