Breathing for Two [CZ] ✓

14. | Čekání v nemocnici

S hlavou opřenou o Michaelovo rameno a zamhouřenýma očima jsem se snažila překonat to neúprosné čekání na to, kdy nám přijde nějaký doktor oznámit, jak na tom Paige je. Čekání to bylo neúprosné, obzvláště když se jednalo o moji nejlepší kamarádku. Stále jsem před očima viděla tu situaci, kdy Michael ve své náruči svíral její nehybné tělo, a já myslela, že už nikdy neuslyším její hlas a její smích. Myslela jsem, že už nikdy neuvidím její modré oči a ona bude žít jen v mých vzpomínkách. Kdybych se s Lukem nepohádala a domů nepřijela dřív, možná by jí už nebylo pomoci. Tahle příšerná představa mě donutí s sebou cuknout, čím upoutám Michaelův pohled.

„Kim," slabě mě osloví a já se na něj koutkem oka podívám.

„Já vím," vydechnu slabě a cítím, že mám pláč na krajíčku. „To jen to, že si neumím představit, co by následovalo teď, kdybych se na pokoj vrátila jen o vteřinu později. Všechno mohlo být jinak."

„Ale není," řekne okamžitě, stále šeptem a já jemně přikývnu. „Nic z toho se nestalo a ani nestane. Slib mi, že na to přestaneš myslet."

„Pokusím se," slíbím, „ale tohle čekání je nekonečné a já ve svých myšlenkách pořád přeskakuju k té nehodě. Nedokážu na to přestat myslet."

„Tak změňme téma. Mluv o něčem jiném. O čemkoli," navrhne.

„O čemkoli?" špitnu tázavě. Upřímně nevím, jestli mezi námi ještě existuje nějaké téma, které jsme spolu neprobrali. „Pamatuješ si na den, kdy jsi mě viděl poprvé?" optám se. Je to pitomost, ale nic jiného mě v tuhle chvíli nenapadla.

„Samozřejmě," řekne s přikývnutím. „Byl jsem pěkný nešika a pitomec."

„Neřekla bych pitomec, ale s nešikou souhlasím," řeknu s úsměvem, který se mi na rtech objeví z čiré rány, aniž bych ho musela předstírat.

„Tady je ten úsměv, který tolik miluju."

„Michaele," skousnu si spodní ret a snažím se zachovat chladnou hlavu. Nejradši bych mu na jeho slova něco řekla, ale nevěděla jsem, co. Byla jsem vyděšená. Myslím, že oprávněně. „Půjdu si koupit kávu," rozhodnu se, že řeknu konečný verdikt. Byl čas na to, abych konečně promluvila, „protože myslím, že bych tu jinak usnula."

„Dobře," přikývne, „počkám tu na tebe."

Na jeho slova reaguji pouhým kývnutím hlavy a s úlevou se postavím na nohy. Při cestě chodbou s cílem najít nějaký automat na kávu nemůžu přestat myslet na to, jak velké se mezi námi vytvořilo napětí. První den jsme se na sebe skoro nemohli ani podívat, aniž bychom obnovili staré rány. Nevím, jak jsem se znovu ocitla v pozici, kdy si v jeho přítomnosti cítím nejistá. Viděl mi do duše a cítil mé rány. I když tu pro mě zrovna byl, přála jsem si, aby se na mě díval jako předtím. Jako na svou kamarádku, nebo ani to ne. Automat najdu na konci chodby a z peněženky se snažím vytáhnout nějaké drobné, abych si kávu mohla koupit. S přesností do něj naházím pár mincí a zmáčknu tlačítko s vyobrazenou kávou. Neměla bych do sebe lít kofein, ale právě teď jsem jej potřebovala jako nikdy před tím. Luke by mě pravděpodobně přerazil, kdyby zjistil, že popíjím kávu. Nebylo to dobré pro naše nenarozené dítě. Ale Luke tu teď nebyl, aby mě soudil.

„Tak co?" zeptám se, jakmile znovu usednu na místo vedle Michaela a upiju z papírového kelímku s nyní již přijatelně teplou kávou. „Nějaké změny?"

„Zatím nic," broukne a svůj pohled upře na hodiny. „Jsme tu už skoro půl hodiny a stále žádná odezva. Myslíš si, že je to s Paige až takhle špatný?"