Breathing for Two [CZ] ✓

3. | Letenky do Bostonu

Nevěděla jsem, jak se teď mám k vlastním rodičům chovat. Věděla jsem, že bych jim to měla na rovinu říct, ale měla jsem strach. V jejich očích jsem vždycky byla jejich dokonalá dcera, do které vkládali tolik důvěry. Nechtěla jsem je zklamat, ale zároveň jsem věděla, že na výčitky je už příliš pozdě. Udělala jsem chybu a nemohla jsem ji odčinit. Ať už jsem se rozhodla do budoucna udělat cokoli, musela jsem si být jistá tím, že dělám správné rozhodnutí. Tady teď už totiž nezáleželo jenom na mě, ale i na tom malém. I když to teď bylo to poslední, na co jsem chtěla myslet, moje budoucí rozhodnutí ovlivní i mé dítě. Nevěděla jsem, jestli bych si ho měla nechat. Nebyla jsem připravená být matkou, ale zároveň jsem ani nebyla připravená na to být vrahem. Jít totiž na potrat znamenalo, že bych to malé zavrhla a svým sobeckým rozhodnutím mu dala najevo, že ho nechci. Sama jsem si ještě nebyla jistá tím, jestli ho chci. Nebylo to jenom moje rozhodnutí, to bylo jasné. Ať už se rozhodnu jakkoli, Luke mi do toho měl také mluvit. Ale do toho ještě bylo daleko, protože já jsem se mu to v blízké době říct nehodlala. Bylo to sice těžké rozhodnutí, ale v mých očích bylo správné. Luke se totiž nemůže starat o malé dítě, když na něj spoléhají tisíce fanynek. Musí dokončit své turné, to mi bylo jasné.

„Volal jsem ti snad tisíckrát," stěžoval si Ashton, když jsem konečně přijala jeho telefonát.

„Já vím," odvětila jsem, „chtěla jsem ti to zvednout, ale nějak jsem se k tomu neodhodlala. Promiň mi to," omluvila jsem se.

„Jak to dopadlo?" zeptal se okamžitě. „Ten těhotenský test."

Jakoby musel dodávat, o co se jednalo. Dobře jsem věděla, na co se ptal. Na co jiného by se taky v tuhle dobu mohl ptát, že? „Pozitivně."

„Pozitivně?" podivil se.

„Jsem těhotná, Ashtone," řekla jsem šeptem, aby mě náhodou rodiče neslyšeli.

„Kim," vydechl a já poznala, že absolutně neví, co by mi měl říct, „nevím, co bych ti v tuhle chvíli měl říct, aby ses cítila líp."

„Nemusíš nic říkat, Ashtone," řekla jsem okamžitě, „sama vím, v jak pitomý situaci jsem se teď ocitla."

„Co budeš dělat?" zeptal se.

„Nemám nejmenší tušení," upřímně jsem odpověděla na jeho otázku.

„Necháš si ho?" zeptal se zvědavě.

„Já," odmlčela jsem se, „asi jo. Nemůžu jít na potrat, chápeš mě? Vím, že to není jenom moje rozhodnutí, ale i Lukovo, ale já bych se na sebe ani nedokázala podívat, kdybych to malé odsoudila na smrt. Jestli se mi chystáš říct, že potrat není vražda, tak to nedělej," řekla jsem jako doplněk. Potrat v mých očích byla jedna z nejhorších možných variant. Byla to chladnokrevná sobecká vražda a já bych něco takového nemohla udělat a už vůbec bych s tím nemohla žít.

„To naprosto chápu," řekl okamžitě a já si úlevou oddechla. „Takže nemáš nejmenší tušení, co budeš dělat?"

„Přesně tak," vydechla jsem, „ale něco vlastně vím naprosto přesně. Musím se objednat na gynekologii. Test sice vyšel pozitivně a já jsem s největší pravděpodobností těhotná, ale stejně bych to raději slyšela od odborníka, víš?"

„To je rozumné rozhodnutí," podpořil mě. „Přál bych si, abych tam s tebou mohl jít, Kim. Víš, jako morální podpora."

„Taky bych si to přála," přiznala jsem, „ale asi to budu muset zvládnout sama. Každopádně mi drž palce, hned dneska tam zavolám a domluvím si prohlídku."