Breathing for Two [CZ] ✓

7. | Ultrazvuk

„Ničeho se neboj, ano?" získala jsem mámin starostlivý pohled a nervózně svraštila obočí, zatímco jsem se snažila rozhodnout, jaký top bych si na sebe měla vzít. Vlastně to bylo úplně jedno, ale já se snažila odvést pozornost od mé nervozity, která se projevovala klepáním rukou, na něco úplně jiného. „Kim," vyslovila mé jméno a chytla mě za ruku, která mi neposledně šmejdila po tričkách v šuplíku a snažila se jedno z nich vybrat, „uklidni se."

„Nemůžu," vydechla jsem a volnou rukou si přejela po čele, „nezvládám to, mami. Vím, že jsem včera říkala něco úplně jiného, ale..." větu jsem nechala nedokončenou a nechala ji volně plynout.

„Co se děje?" zeptala se a položila mi ruku na rameno, čímž mě chtěla ukonejšit. Mírně jsem vzdychla a otočila se na ni, abych jí viděla do tváří.

„Jen mi přijde hrozně špatný, že u toho nebude i Luke," špitla jsem a byla si jistá, že se na mé tváři projevila vlna provinilosti. „Vlastně by to v tuhle chvíli měl už dávno vědět, ale já mu to mezitím stále zatajuju."

„Děláš dobré rozhodnutí, zlato," řekla s drobným úsměvem, „neumím si představit, jak se teď musíš cítit. Naprosto však rozumím tvému rozpolcení."

„Chci mu to říct, ale zároveň chci, aby to bylo ve správný moment," špitla jsem. „Obzvláště po tom všem, co pro mě v minulosti udělal. Ne vždycky jsem se k němu chovala tak, jak by si to zasloužil. Alespoň tohle nechci pokazit, mami."

„Vždyť to nepokazíš, Kim. Vedeš si neskutečně dobře," řekla a svou ruku stáhla z mého levého ramene a ustoupila ode mě. „Počkám na tebe dole, ano? Klidně si dej na čas, počkám tak dlouho, jak to jen budeš potřebovat."

„Děkuju," vydechla jsem oněměle a sledovala ji, jak mizí ve dveřích a vydává se ke schodům. Nedokázala jsem pochopit, čím jsem si tak skvělou matku zasloužila. Určitě jsem jí svými činy zklamala, ale ona tu stejně byla a stála při mně, jakoby se vůbec nic nestalo. Byla jsem jí za to nesmírně vděčná, hlavně po té představě, jak náročné to pro ni musí být.

Ze skříňky jsem vytáhla obyčejné tílko a vyměnila si ho za to, které jsem na sobě měla doposud. Vlasy jsem si stáhla do vysokého culíku, jelikož jsem začala cítit, jak se mi potí krk. Nebylo se čemu divit, když zrovna dnes byl v Sydney abnormální pařák. Nejradši bych se hned teď sbalila a smočila se v oceánu, ale na to teď nebyl čas, ani příležitost. Čekala na mě jedna z nejdůležitějších schůzek. Dneska jsem se měla poprvé podívat na to malé, které jsem v sobě už nějakou dobu nosila. Čekal na mě první ultrazvuk, který s sebou samozřejmě přinášel i příval nepříjemných otázek, o kterých jsem předem věděla. Máma mě na všechno předem upozornila, aby mě u gynekoložky nemohlo nic překvapit. Čekaly na mě otázky ohledně mého zdravotního stavu, ohledně zdravotního stavu otce dítěte a prakticky všechny detaily, které by mohly být pro zdravý vývoj mého dítěte důležitý.

Byla jsem již skoro připravená, ale něco mi nepřišlo správné. Byla tu vlastně ještě jedna věc, kterou jsem si před odchodem potřebovala zařídit. Uvědomila jsem si totiž, že jsem Ashtona nechala pár dní nevědomého a vůbec jsem ho neinformovala o vyvíjející se situaci, i když mi v začátcích tolik pomohl. Vytočila jsem jeho číslo a mobil si přiložila k uchu a netrpělivě čekala, zda hovor přijme.

„Ahoj," zaslechla jsem jeho uklidňující hlas a úlevou se usmála.

„Ahoj, Ashi," pozdravila jsem ho a sedla si na kraj postele, abych si udělala pohodlí. „Jen jsem se ti chtěla ozvat, protože... protože jsi mi začal chybět. Zvláštní, co? Jeden by řekl, že mi po té době začneš lézt na nervy, nebo že se mi to tobě nebude vůbec stýskat, ale ve skutečnosti mi můj nejlepší kamarád hrozně chybí," řekla jsem nervózně a zasmála se.