Breathing for Two [CZ] ✓

28. | Budu o tebe bojovat

Už od svého probuzení si nejsem jistá, jak bych se měla cítit. Na jednu stranu nedokážu ani vyjádřit, jak dokonalý pro mě včerejší den byl, ale na stranu druhou se nejsem schopná přesvědčit, že se tím dnem všechno drasticky nezměnilo. Svědčilo už o tom jenom dnešní ráno, kdy jsem se hned několikrát přistihla, jak rozpolceně se cítím. Můj dosavadní pobyt u Luka doma by rozhodně nebyl problém, kdyby svůj byt nesdílel se svým nejlepším kamarádem a mým aktuálně bývalým přítelem – Michaelem. Ani jeden z nás se s tím druhým od svatby nesnažil nijak navázat rozhovor, protože by to bylo nejenom trapné, ale já bych ani nevěděla, co mu mám říct. Při sledování nějakého přírodovědeckého dokumentu, který jsme si předešlý večer pustili na televizi, jsem si několikrát všimla, že je jeho pohled upřený přímo na mě. Jakmile jsem se na něj však podívala, jen se na mě chabě usmál a odvrátil pohled. Nemohla jsem se mu divit, ale bolelo to i tak.

S menšími problémy se snažím zapnout zip na svém menším kufru, který si mám s sebou v plánu vzít na onen plánovaný výlet, na který nás Chelsea všechny láká už několik dní. Původně jsem se domnívala, že jsem si toho zase tolik nesbalila, ale můj kufr mě přesvědčuje o něčem jiném.

„Zatraceně," zamumlám si, jak se říká pod vousy a znovu se pokusím kufr zavřít. Možná je to mým těhotenstvím, že jsem rázem úplně bez síly, ale vážně nejsem kufr schopná zapnout.

„Ukaž, prosím tě," zasměje se můj společník, který se na mě už pár minut pobaveně dívá, „i když mě neskutečně baví sledovat tvoje trápení se, čeho je moc, toho je příliš."

„Fakt jsem si myslela, že se z tebe díky vší té snaze mě ignorovat vytratilo všechno gentlemanství, Michaele," zasměju se a ustoupím od kufru, aby mi mohl můj černovlasý přítel pomoci kufr zavřít. Přiznávám se, že mám problém ho nějak označit. Co jsme teď vlastně byli? Kamarádi, nebo něco víc? Měla bych si vůbec přát, abych odpověď znala? Není to přeci jen k ničemu?

„Neignoruju tě, jen mi dělá potíže si najít chvíli, kdy spolu budeme sami," zamumlá a já slabě přikývnu. Je pravda, že jsme spolu od včerejší události na svatbě neměli šanci si promluvit v soukromí. „Neumíš si představit, jak divný tohle všechno pro mě je. Dočista jsem zapomněl, že tu teď provizorně bydlíš."

„Je to jen na chvíli, Michaele, slibuju. Luke a já už potřebujeme vyřídit jen pár papírování, a pak se konečně přestěhujeme do vlastního, takže to tu budeš mít všechno jen pro sebe," mrknu na něj a slabě se pousměju, když spatřím svůj aktuálně zavřený kufr. „Díky, sama bych to asi nezvládla."

„Budu ignorovat, že jsem to teď slyšel, jo? Copak si myslíš, že si tu dvojí přítomnost neužívám? Jen bych si jí užíval mnohem víc, kdybys tu byla jenom ty a byla jsi skutečně má," zamumlá. Na jeho slova nemám žádnou odpověď, skutečně nevím, jak bych mohla reagovat, aniž bych celou situaci ještě zhoršila. „Kde je vůbec Luke?"

„Šel odnést nějaké zavazadla do auta," odvětím. „Asi bychom se měli vydat za ním, pravděpodobně už čeká, až přineseme zbytek zavazadel, abychom mohli vyrazit na cestu."

Michael neodpoví, a tak se chopím svého zavazadla, abych mohla tenhle trapný rozhovor hbitě ukončit. Michael mě však zastaví tím, že chytne mou ruku. Podívám se na něj, pohlcuje mě jen čiré zmatení.

„Neblázni, vezmu to," odvětí a bez dalších připomínek opustí mou a Lukovu ložnici, čímž kompletně ukončí náš kontakt. Se svěšenými rameny kopíruju jeho kroky a snažím se ho dohnat, což se mi tedy podaří až ve výtahu. Je pochopitelné, že si ode mě udržuje odstup, asi bych to měla dělat taky, ale tak nějak to není možné.