Breathing for Two [CZ] ✓

19. | Předstírání

Na podepsání reverzu jsem se domů dostala už druhý den, ale byla jsem prakticky přišpendlená ke své posteli, ze které jsem měla zakázáno se zvedat, aby mi náhodou nepraskly stehy po včerejší operaci. Naštěstí mi společnost dělal Luke a já stále nemohla uvěřit tomu, že kvůli mně přeletěl polovinu světa jen, aby mohl být po mém boku a ujistit se, že jsem v pořádku. Bylo to od něj neuvěřitelně velké gesto a já si jeho váhu plně uvědomovala. Můj život se konečně začal dávat do pořádku, i když jsem si původně myslela, že to snad ani nejde. Všichni důležití lidi v mém životě už o mé situaci s dítětem věděli a podporovali mě, i když jsem je pravděpodobně zklamala a zahodila svou budoucnost a šanci mít kariéru, kterou jsem si vysnila.

„Jak se cítíš?" zeptá se mě Luke a já zachytím jeho starostlivý pohled.

„Už ses mě ptal přinejmenším třikrát, Luku, a nic se nezměnilo, dobře? Cítím se sice trochu unaveně, ale je mi fajn," odvětím s drobným úsměvem. „Jsi to spíš ty, kdo toho v noci moc nenaspal. Mysli i na sebe, prosím. Ten časový posun ti určitě nedělá moc dobře, měl by sis alespoň trochu odpočinout."

„Já jsem v pořádku," odvětí okamžitě, „jsem ten poslední člověk, o kterého by sis měla dělat starosti."

„To se pleteš," zamumlám a chytnu ho za ruku, „ty jsi ten první."

Věnuje mi drobný úsměv a políbí mě na čelo, potom si lehne vedle mě a já se k němu přitulím. Chvíli vedle sebe jen tak v tichosti ležíme, aniž bychom něco říkali, a je to nádherný pocit. Skoro si ani nepamatuju, kdy jsem se cítila takhle šťastná. Můj výlet do Bostonu za Lukem, Ashtonem, Calumem a Michaelem byl sice krásný, ale byl více hektický než odpočinkový. Teprve teď jsem si uvědomovala, že jsem se tenkrát chtěla cítit přesně takhle. Ležel v Lukově náruči v naprosté tichosti, protože slova nejsou důležitá. Byli jsme to jen my a tentokrát nám přál i vesmír.

„Přemýšlel jsi o tom, co se stane, až turné skončí?" zeptám se šeptem, jelikož leží těsně vedle mě a není třeba, abych zvyšovala hlas.

„Vrátím se zpátky do Sydney, Kim," odvětí, jakoby odpověď byla samozřejmá. „Ale ty si zřejmě narážela na úplně jinou věc, viď?"

„Hm," přiznám, „nechci ti stát v cestě, ale asi i ty uznáš, že s dítětem přestává ten život, na který jsme zvyklý. Vím, že jsme se na tohle téma už jednou bavili a já ti vážně neříkám, co bys měl dělat, ale-"

„Ale myslíš si, že by bylo lepší, abych v kapele skončil, viď?" zeptá se mě a já pokrčím rameny. „Chci, abys věděla, že moje rodina pro mě bude vždycky přednější. Jestli to bude nutné, Kim, pověsím svou kariéru na hřebík jen proto, abych mohl trávit každou vteřinu mého života s tebou a naší malou holčičkou."

„Ale," zaseknu se, „miluješ hudbu a miluješ vystupovat pro své fanoušky, Luku. Nechci ti vzít tuhle část tvého života, nechci, abys byl nešťastný."

„Jak bych mohl být nešťastný, když bych byl se svou rodinou?" řekne s drobným úsměvem, který mu nedokážu opětovat. Neumím si představit, že Luka doženu k tomu, že skončí s něčím, co tolik miluje. Nejhorší na tom však bylo, že už nešlo jen o nás dva a naší rozrůstající se rodinu, ale i o kluky. Co by si bez něj počali? Vždyť byli odjakživa spolu, a kdyby jeden z nich odešel, už by to nebylo jako dřív.

„Slib mi, že si to ještě pořádně promyslíš," řeknu své konečné rozhodnutí a sevřu jeho ruku. „Nechci, abys udělal něco, čeho bys mohl později litovat. Mysli i na sebe, ano? Vím, že by ses pro ostatní rozdal, ale někdy je důležité myslet i ve svůj prospěch."