Breathing for Two [CZ] ✓

24. | Chelseiny narozeniny

Od mého posledního kontaktu s Lukem uběhly dva dny, které byly snad ty nejhektičtější dny, které jsem během dlouhé doby zažila. Nejenže jsem měla plnou hlavu své aktuální situace s Lukem a snažila jsem se neustále přijít na to, proč by Luke udělal něco tak nevysvětlitelného bez domluvy se mnou, ale zároveň jsem se snažila být dobrou dcerou a pomoci rodičům doladit poslední detaily blížící se svatby, která se měla odehrát už za tři kratičké dny. S tím se ale váže i něco, co pro mě rozhodně nebylo dvakrát, potencionální spolupráce se svým otcem, se kterým jsem ještě stále tančila na tenkém ledě a se kterým náš vztah teď rozhodně nevypadal dvakrát růžově. Nebylo to tak, že bych se svému otci záměrně vyhýbala a snažila se tak předejít našemu stále nevyřešenému problému, ale bylo vážně nemožné ho zastihnout samotného, abych si s ním mohla promluvit. Zdálo se, že se spíš, že to byl on, kdo se vyhýbal mně.

Se zavřenýma očima ležím na měkkém gauči v obývacím pokoji, který se nachází v Michaelově a Lukově bytě, a snažím se si po už teď náročném dni alespoň trochu odpočinout. Dost často se mi nestává, že bych se za bílého dne uprostřed odpoledne cítila takhle unaveně a vysíleně, ale všechny tyhle průpravy na onu dlouho očekávanou svatbu na mě zanechaly svou stopu. Skoro se přiblížím stádiu, kdy bych mohla i potencionálně usnout, když v tom ucítím něco, co jsem doposud neucítila. Onen zvláštní, ale zároveň neskutečný pocit vychází z oblasti mého podbřišku a mě vůbec nedělá problémy, abych si uvědomila, co se děje. Otevřu oči a levou rukou přejedu po svém vystouplém bříšku, do nějž mě právě moje nenarozená dcera kopla. Široce se usměju.

„Ahoj," zašeptám, „ahoj, zlato."

Po tomhle zážitku už nejsem schopná zamhouřit oči, a tak jen ležím na gauči s rukou umístěnou stále na stejném místě na mém bříšku a jen tupě zírám do zdi naproti sobě. Ticho naruší známý zvuk příchozího hovoru na skypu a já se přinutím posadit. Skepticky stočím pohled na obrazovku svého notebooku a jsem více než připravená onen hovor zavěsit, protože by to nebylo poprvé, co by se se mnou Luke pokusil navázat spojení. K mému překvapení se však nejedná o Luka, nýbrž o jeho nejlepšího přítele Michaela, od kterého bych tenhle hovor neočekávala. My dva jsme se spolu vůbec nebavili, obzvláště po mé návštěvě v Bostonu. Nikdy se se mnou nepokusil navázat kontakt a já jsem plně rozuměla tomu, proč se mu do toho zrovna dvakrát nechtěla, možná proto jsem teď byla tak zaskočená. Přitáhnu si k sobě notebook blíž a hovor přijmu. Na poslední chvíli mě napadne, že by mi přeci jen mohl volat Luke s tím, že se zmocnil Michaelova notebooku, aby mě přelstil. Avšak to skutečně není on, ale skutečně Michael, jehož černá hříva se objeví na obrazovce.

„Čau, Brooksová," pozdraví mě se širokým škodolibým úsměvem, „fakticky jsi mě překvapila, že jsi můj hovor přijala. Fakt už jsem myslel, že ho nezvedneš, když jsi ho nechala takhle dlouho vyzvánět."

„Taky tě zdravím, Clifforde," zamračím se na něj, „tak mi odpusť, že jsem byla tak trochu v šoku z toho, že sis na mě vůbec vzpomněl. Já jsem si už zase myslela, že se mě snažíš ignorovat, jak to máš ve zvyku."

„Fajn, nech si těch tvých projevů lásky," zasměje se, „fakt rád tě zase vidím. Jak se vůbec máš? Od Bostonu jsem od tebe neslyšel. Kromě toho, co o tobě říkal Luke, samozřejmě."

„Relativně dobře, i když musím přiznat, že tyhle dva poslední dny byly extra náročné. Neumíš si představit, jak moc ráda bych si teď dala extra silnou kávu, ale asi by to pro malou nebylo zrovna zdravé," řeknu s posmutnělým úsměvem. „Ale dost o mně, Michaele. Přijde mi, že se vždycky bavíme jen o mně. Co ty? Jak ses měl? Cos měl od našeho posledního setkání za lubem?"