Breathing for Two [CZ] ✓

10. | Hádka

Cítila jsem se volná přesně v tu chvíli, kdy jsem ze sebe tohle ohromné tajemství dostala. Nečekala jsem, že Luke bude reagovat tak, jak reagoval. Myslela jsem, že bude přinejmenším na pár dní naštvaný a nebude se mnou chtít mít nic společného. Počítala jsem s tím od chvíle, kdy jsem vystoupila z letadla a padla do jeho náruče. Největší problém však byla naše budoucnost, která se v tuhle chvíli zdála být tak trochu zamlžená. Při nejmenším jsem věděla s jistotou, že za necelých šest měsíců budu matkou a Luke bude otcem. Ať už se tomu bránila jakkoli, taková byla pravda a já se s ní začínala pomalu smiřovat. Vlastně jsem tenhle fakt i vzala v potaz a rozhodla svojí nenarozené dceři připravit co nejlepší život. Chtěla jsem pro ni jen to nejlepší, i kdyby to znamenalo, že budu muset obětovat svoje největší sny. Ale svou budoucnost jsem stále neviděla úplně jasně. Luke v ní hrál roli, která mi ještě předem jasná nebyla. Neuměla jsem si představit, jaké to mezi námi v následujících měsících bude. Věděla jsem jistě, že je Luke odhodlaný zahodit svojí započatou kariéru, ale nechtěla jsem, aby se cítil nucen to udělat. Chtěla jsem, abychom byli šťastní.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se Luke, když si všiml mého zamyšleného pohledu a podezřelého mlčení. Stále jsem se držela v jeho blízkosti, ale tentokrát jsme již neseděli na písku, ale kráčeli jsme spolu podél pláže.

„Nad budoucností," špitla jsem, jako bych se za svá slova styděla.

„Konkrétně?"

„Konkrétně nad tím, co se stane za šest měsíců," dostala jsem ze sebe upřímnou odpověď a Luke mě vzal kolem ramen a přitiskl si mě k sobě.

„Víš, že můžeš být ještě specifičtější, viď?" zeptal se a já váhavě přikývla. „Máš pochybnosti, viď?"

„Tak trochu," přiznala jsem.

„Ohledně čeho?"

„Ohledně toho, jestli to spolu vydržíme, Luku. Teď jsme do sebe sice neuvěřitelně zamilovaní a udělali bychom pro sebe první poslední, ale uvažoval jsi někdy nad tím, jaké to může být třeba za pět let? Budeme se stále milovat, nebo si budeme naopak užívat chvíle, kdy budeme od sebe?" mluvila jsem pomalu a slova volila opatrně, abych nezněla tak, že našemu vztahu nevěřím. Věřila jsem mu, jen jsem měla oprávněné obavy. „Většina vztahů, které začaly v takhle mladém věku, dlouho nevydrží. Podívej se na moje rodiče."

„Vždyť se za pár dní berou," řekl Luke zmateně, jakoby nechápal to, kam jsem svými slovy mířila.

„To je sice pravda, ale berou se podruhé," opravila jsem ho. „A oba moc dobře víme, co stálo za jejich rozvodem, který nás dovedl až sem. Táta pracoval na druhé straně světa a pro mámu to byla nepředstavitelná muka. Ani jeden z nich to odloučení nevydržel a po pár měsících se jejich vztah rozpadl jako domeček z karet. I nás dva aktuálně dělí oceán. Připomíná mi to vztah mých rodičů a nechci, abychom tak dopadli."

„Nedopadneme tak," zamumlal a políbil mě do vlasů, „protože mi se popereme s každou překážkou, která se nám dostane do cesty. Tvoji rodiče se sice na určitou dobu odloučili, ale podívej se, kde se nacházejí teď. Jsou do sebe zamilovaní stejně jako dřív, ba možná ještě daleko víc. Jestli se oni po všech těch letech dokáží stále milovat, nevidím jediný důvod, proč bychom to nezvládli i my."

„Vážně věříš tomu, že nám to bude klapat i třeba za dobu pěti let?"

„Věřím tomu, že spolu vychováme spoustu dětí a zestárneme spolu," řekl s drobným úsměvem a já se mírně usmála. „Copak ty nás nevidíš, jak spolu za pár desítek let sedíme na verandě obklopení našimi vnoučaty?"