Breathing for Two [CZ] ✓

Epilog

Sluneční paprsky se netrpělivě protahují skrze roztažené žaluzie a dopřávají aktuálně celkem tmavé kuchyni alespoň špetku světla. Na jídelním stole leží tři čistě bílé talíře, na nichž se doslova pyšní dozlatova osmažený toust a velká hromada míchaných vajíček. Spokojeně se usměju, když doprostřed téhož stolu umístím džbán s pomerančovým džusem.

Bez rozmyšlení se odeberu po schodech do horního patra, přičemž si ze sebe málem ani nestačím sundat kuchyňkou zástěru. Jakmile vyjdu těch pár schodů, zamířím k přivřeným dveřím od dětského pokoje. Slabě na ně zaklepu a vejdu dovnitř.

„Čas vstávat, Růženko," řeknu se širokým úsměvem a s trhnutím roztáhnu bílé závěsy, které doteď bránily slunečním paprskům vstoupit dovnitř.

„Ještě chvíli," zamumlá blondýnka ležící v posteli a schová si hlavu pod polštář, jako kdyby si skutečně myslela, že na mě tahle její taktika zabere. Nemilosrdně chytnu dívčinu přikrývku a stáhnu jí z ní, čímž jí přinutím se prudce posadit. „Mami!"

„Nech těch hloupostí, Lucy. Táta tu bude každou chvíli," založím si ruce přes prsa. „Koukej se oblíknout, počkám na tebe dole se snídaní."

„Fajn," zabručí a nechá svou hlavu znovu popadnout do měkkého polštáře.

Nad jejím chováním jen slabě pokroutím hlavou, přičemž jí nechám v jejím pokoji samotnou. Okamžitě se vydám zpátky ke schodům, abych se mohla sama po náročném startu do nového dne alespoň nasnídat. Při cestě ke schodům stihnu ještě slabě poklepat na dveře od své ložnice, než se skutečně odeberu do spodního patra.

S úsměvem pojídám mnou uvařenou snídani a s pohledem upřeným do novin nasávám tu neskutečnou klidnou atmosféru, která domem aktuálně panuje. Jen málokdy mám čas si takhle posedět a užít si chvil, kdy mám čas jen sebe samotnou.

„Dobré ráno, lásko," ticho prorazí mužský hlas a já na malý moment vzhlédnu od novin. Na tváři mi přistane jemný polibek, což mě donutí se usmát. „Vyspala ses dobře?" zeptá se Michael, když se usadí na židli naproti mně.

Na jeho otázku jen oněměle přikývnu, přeložím noviny a odložím je na prázdné místo na stole, abych se mohla Michaelovi plně věnovat. Od narození Lucy byl náš vztah často odložen stranou, což však ani na malý moment neznamená, že bychom se někdy přestali milovat. Vzali jsme se, když byly Lucy dva roky, což už je vlastně čtyři roky stará záležitost. Občas jsme na sebe skoro ani neměli čas. Michael byl neustále zaměstnaný prací a nedá se říct, že já bych toho měla sama málo. Práce o domácnost a náš společný dům byla často důvodem, že jsem usínala v osm hodin večer naprostým vysílením.

„Lucy?" zeptá se s povytaženým obočím a já lehce zavrtím hlavou na znamení, že ještě stále není připravená. „Měl bych jí jít nahoru popohnat?"

„Nemusíš," povzdechnu. „Přinejhorším si vezme něco s sebou a sní si to v autě cestou do školy."

„Kim," osloví mě a já se na něj tázavě podívám, „co bys řekla na to, kdybychom dnešek strávili jenom spolu?"

„Nemáš náhodou hodně starostí, co se práce týče? Vždyť ještě nemáš hotový to album, na kterém už několik měsíců usilovně pracuješ," promnu si spánky. „Nemusíš to kvůli mně dělat, Michaele."

„Dělám to kvůli nám," pousměje se na mě. „Album počká, já chci konečně zase strávit víc času se svou manželkou, Kim."

Na jeho slova jen slabě přikývnu. Přeruší nás zaklepání na domovní dveře. Bez rozmyšlení odložím příbor a odeberu se ke dveřím, abych je mohla otevřít. Zeširoka se usměju, když spatřím blonďatou hlavu Luka. S úsměvem ho sevřu ve svém náručí a přitáhnu si ho tak k sobě do krátkého objetí.

„Děkuju, že jsi pro Lucy přijel," řeknu mu bez okolků, když ho pustím dovnitř. „Za normálních okolností bych tě neobtěžovala, ale Michael toho má poslední dobou šíleně moc a-"

„To je v pořádku, Kim," se smíchem mě přeruší. „Moc rád naší dceru do školy odvezu. Jsem moc rád, že je mezi námi všechno takhle v pohodě. Neměl jsem z toho ze začátku dobrý pocit, ale... nakonec to dopadlo docela dobře, ne? Stále spolu vycházíme a řekl bych, že jsme docela dobří rodiče."

S drobným úsměvem sleduju, jak Lucy nasedá k Lukovi do auta. Její malý školní batoh je položený na druhé straně sedačce, zatímco ona ospale pojídá červené jablko. Všimne si mě a krátce mi zamává. Usměju se na ní a zamávám jí nazpět.

„Tak co říkáš na můj nápad z dřívějška?" zaslechnu za sebou známý hlas, což je následováno tím, že mě Michael obmotá ruce kolem pasu. „Jen ty a já. Rande."

Zasměju se. „Když slyším slovo rande, připadám si neskutečně stará," otočím se na něj a ukradnu si od něj kratičký polibek. „Moc ráda s tebou půjdu na rande. Jako za starých dobrých časů, Clifforde."

„Jako za starých dobrých časů, Cliffordová."

• • •

[A:N] Nemůžu uvěřit tomu, že je po všem. Když jsem včera dopsala poslední kapitolu, tak mi bylo neskutečně smutno. Při dopsání tohoto epilogu jsem si jen uvědomila, jak moc mi budou tyto postavy chybět. Tenhle příběh jsem psala už od svých počátků tady na Wattpadu a nejde mi do hlavy, že už to jsou dva dlouhé roky. Původně toto pokračování ani vzniknout nemělo, za to vděčím jedině vám. Vaše neskutečná podpora mě motivovala v psaní. Neskutečné, co jste pro tento příběh udělali. Byli jste moje motivace, vaše komentáře mě vždycky uvedli do lepší nálady. A doufám, že jsem prostřednictvím tohoto příběhu dělala totéž i já pro vás. 

Dva roky jsou dlouhá doba, moje psaní se neskutečně změnilo a s tím i můj pohled na svět. Změnila jsem se a už teď vím, že bych nikdy nebyla schopná Amnesii napsat tím způsobem, jakým jsem jí napsala přes dvěma lety. Stejné je to i s tímto příběhem. Fanfikce a já už spolu moc nespolupracujeme. Nefunguje to a já mnohem raději píšu příběhy s vlastními postavami. To jsem chtěla říct, protože si myslím, že si to zasloužíte vědět. Možná někdy ještě fanfikci s někým z 5SOS napíšu, ale rozhodně by kluci nebyli slavní. :)

Na závěr ještě pár statistik, a pak už vážně skončím. Příběh jsem psala asi rok a půl a za tu dobu příběh získal přes 17 tisíc přečtení. To je něco neskutečného. Nemluvím o hvězdičkách, kterých je neskutečných patnáct set. Wau!! Příběh jsem psala ve wordu s tím, že dosáhl 66 tisíc slov a neuvěřitelných 133 stránek!

Původně měl být i třetí díl, ale všichni víme, že to už by asi bylo moc. Můžete mi tedy napsat, co si o tomto příběhu myslíte. Vaše nejoblíbenější postava, pár, vzpomínka. Cokoli! Budu ráda za všechno, co napíšete. Může se to klidně týkat i Amnesie. :) 

Epilog je kratší, ale delší netřeba. Mluví za všechno. <3

Děkuj za všechno! Skutečně vás všechny miluju, jste nejlepší čtenáři, které bych si mohla přát. Pokud ode mě chcete číst něco dalšího, mám toho napsaného velkou spoustu, tak se klidně mrkněte! Jinak tento příběh bude nahrazen mou novou knížkou Dying Race, kterou začnu zveřejňovat u brzo! :)

Tak naposledy ahoj! :)