Breathing for Two [CZ] ✓

15. | Snídaně do postele a koncert

Měla jsem v plánu si ráno trochu přispat a nabrat energii na dnešní koncert, ale vstávala jsem poměrně brzo. Vinu si za to nesla další ranní nevolnost a já strávila zbytek rána nad záchodovou mísou a všechno se se mnou třáslo. Den ode dne na mě bylo těhotenství víc a víc znát. Když jsem se teď dotkla svého bříška, bylo lehce vystouplé a zakulacené. Stále se to dalo vinit na jídlo, ale brzy budu muset vyjít s pravdou ven i před mým otcem, což mě šíleně děsí. Svého tátu mám ráda, ale jeho reakce se bojím. Je šíleně ochranářský a udělal by cokoli, aby chránil mou čest. Tak nějak jsem se bála, že mě a Luka odsoudí.

„Kim?" ozve se zaklepání na dveře od koupelny a já se zvednu ze země, přičemž po sobě spláchnu vodu v záchodě, abych se zbavila nepořádku, který jsem udělala. Umyji si ruce a opláchnu si obličej, než jsem Lukovi schopná otevřít.

Pod očima mám kruhy a celkově vypadám ospale. Je pravda, že jsem toho moc nenaspala. Těhotenství mě začínalo unavovat a vysilovat a já věděla, že ještě nejsem v tom nejhorším stádiu. Říká se, že poslední měsíc bývá nejhorší. Já se nacházela přibližně ve čtvrtém měsíci, což znamenalo, že jsem skoro v polovině.

„Ahoj," vydechnu unaveně, když spatřím Luka, jak na mě starostlivě hladí. „Snad jsem tě nevzbudila."

„Ne," zatřese hlavou a políbí mě na čelo. Ruce obmotám okolo jeho krku a schovám se v jeho náruči. Luke si mě k sobě přitiskne. „Jak se cítíš?"

„O něco hůř než včera," přiznám, „ale to nic. Je to jen ranní nevolnost, s tou jsem se potýkala v posledních dnech často. Za nějakou dobu to přejde."

„Máš na něco chuť?" zeptá se a já lehce přikývnu. „Běž si lehnout a já ti přinesu něco k snídani, ano?"

„Děkuju, Luku," vydechnu a unaveně se vydám zpět do postele. Luke tu se mnou večer zůstal, protože jsem tu nechtěla spát sama. Teď, když byla Paige v nemocnici, bych tu na pokoji měla být sama. A já samotu nesnáším.

„To je samozřejmost, Kim," odvětí a zmizí v útrobách hotelu.

Zalezu si ho vyhřáté postele a přikryju se dekou. Nejdřív mlčky hledím do stropu, ale pak se rozhodnu zavolat mámě. Pravděpodobně už i ona slyšela o nehodě, která se Paige stala. Navíc jsem jí od našeho příletu do Bostonu nezavolala a nechtěla jsem, aby si o mně dělala starosti. Vytočím její číslo a mobil si přiložím k uchu. Netrpělivě čekám, až mi hovor přijde.

„Kim?" ozve se její laskavý hlas a já se musím usmát. „Jakpak se máš, zlatíčko?"

„Ahoj, mami," pozdravím ji. „Mám se dobře. Vlastně trpím nějakými ranními nevolnostmi, ale jinak se mám v celku fajn. Slyšela jsi o tom, co se stalo Paige?" zeptám se opatrně.

„Slyšela," potvrdí. „Její maminka mi volala hned po tom, co mluvila s doktory. Ach, Kim. Je mi to tak líto."

„Paige bude v pořádku, mami. Dneska by jí měli propustit z nemocnice. Její stav je stabilizovaný a Paige neutržila žádné povrchové zranění. Jen se trochu praštila do hlavy, když dopadla na zem. Ale jsem si jistá tím, že zítřejší let zpátky do Sydney zvládne," řeknu pohotově a mamku o jejím stavu informuju. Vím totiž, že má Paige hrozně ráda. Zná jí totiž už doby, kdy jsme byly malá holky a chodily jsme si spolu hrát k nám na zahradu.

„Zavolej mi, až budeš zítra odlétat," řekne máma, když se chytám hovor ukončit. Slíbím jí, že se jí na sto procent ozvu a hovor ukončím. Právě včas. Luke se vrátí s podnosem a nějakou snídaní, kterou zvolil.

„Nevěděl jsem, na co máš chuť, a tak jsem vzal od každého trochu," řekne starostlivě a sedne si i s podnosem na kraj postele vedle mě.