Breathing for Two [CZ] ✓

4. | Ranní nevolnost

Na prvním trimestru těhotenství bylo něco, co jsem nenáviděla celou svou duší. Ranní nevolnosti, které mě kolikrát vytrhly z poklidného spánku, a já pak následně strávila čas v koupelně objímajíc záchodovou mísu. Stávalo se mi to téměř každé ráno a tohle nebylo žádnou výjimkou. Na prázdninách je nejlepší ta část, kdy se ráno probudíte a uvědomíte si, že se v posteli můžete ještě nějakou tu chvíli povalovat a při té příležitosti se vám podaří znovu usnout. V mém případě jsem se probouzela ještě za tmy a znovu se mi již usnout nepodařilo, protože můj mozek začal pilně uvažovat nad tím, jaké to bude za pár měsíců, až ze mě ten prcek konečně vyleze. Nedokázala jsem si to představit, i když jsem svou teorii mla. Budu se probouzet znovu do tmy a snažit se utišit toho prcka, který si umane, že probrečí celou noc. Na jednu stranu jsem byla naštvaná, ale na druhou stranu jsem si k tomu dítěti začínala tvořit nepatrný vztah. Čas od času jsem se přistihla s rukou přitisklou na mém vypouklém bříšku šeptajíc slova, která ten prcek stejně slyšet nemohl. Ale i přes to jsem v této činnosti pokračovala, i když to bylo poněkud zvláštní. Asi jsem jen chtěla, aby mé dítě vědělo, kde je jeho otec.

Má ruka spočinula na mém bříšku a já se musela drobně pousmát. Byl to neuvěřitelný pocit. Ta představa, že ve mně vzniká nový život, byla kouzelná. Vždycky jsem chtěla být matkou a mít okolo sebe přinejmenším tři děti, ale plánovala jsem to kousek po mé dvacítce, nikoli v mých osmnácti letech. Teď jsem na to nebyla připravená. Nemohla jsem svému dítěti poskytnout to, co by správně dostat mělo. Nemohla jsem mu slíbit, že jeho život bude lehký a že bude vyrůstat s oběma rodiči. Přála bych si to, ale asi to nebylo možné. Vždyť jeho otec byl tak zaneprázdněný a plnil si svůj sen. Chtěla jsem pro něj, aby si svým snem žil. Představa, že mu o svém těhotenství řeknu a on bude onou velkou novinkou zdevastovaný, mi lámala srdce. Chtěla jsem, abychom spolu měli rodinu. Mluvili jsme o tom tolikrát, ale ani jeden z nás na to nebyl připravený. Vždyť já jsem ani nevěděla, jak se takové malé dítě správně drží, aniž bych mu svou nemotorností neublížila.

Když pominu všechno doznání, nejvíce jsem se obávala porodu. Sice to byla ještě několik měsíců vzdálená událost, ale já byla strachy bez sebe. Nikdy jsem se s tělesnou bolestí nevyrovnávala snadno a porodu jsem slyšela jen ty nejhorší věci. Rodící matka si prochází tolika bolestmi. Začne to prasknutím vody, a pak přijdou všechny ty kontrakce. Neuměla jsem si představit, že by z mého drobného těla mohlo vyjít malé tělíčko mého dítěte. Nedokázala jsem si představit, jak se budu cítit, až ho poprvé uvidím. Bude to holčička, nebo snad chlapeček? Nejradši bych to věděla hned, ale na druhou stranu jsem to nechtěla vědět vůbec. Nechtěla jsem si na to dítě přivykat, kdyby nastala situace, že ho dám pryč. Dát dítě k adopci nebylo špatné rozhodnutí. Asi by mě to trápilo ještě hodně dlouhou dobu, ale pro to malé by to bylo to nejlepší. Dostalo by se milující rodiny, která by se o něj dokázala postarat. Poskytnout dítě do nějaké rodiny, která třeba vlastní mít nemůže, byla jedna z možností, o které jsem neustále přemýšlela. Obzvláště ve chvílích, kdy jsem ležela bdělá na posteli a pracující mozek mi zakazoval znovu zamhouřit oči.

„Tak jo, prcku," zašeptala jsem a rukou si přejela po bříšku, „ještě nějakou chvíli se budeš muset smířit s tím, že tu není táta," špitla jsem.

Přišlo mi to hrozně zvláštní takhle o mém Lukovi mluvit. Vždyť on na otcovství byl snad ještě více nepřipravený než já. Se svou skupinou prorážel do světa a jeho sláva jedině rostla. Vždyť ještě před pár měsíci byl nezodpovědný člověk, který mi převrátil život vzhůru nohama. Zapomněl na naše výročí a v tu osudnou noc seděl za volantem. Nebyla to sice jeho chyba, ale za volant si v první řadě neměl sedat rozrušený. Já jsem mu to neulehčovala, to přiznávám. Vlastně se za sebe takhle zpětně stydím. Chovala jsem se jako naprostý blázen a vinila ho za to, že zapomněl na naše výročí. Kdybych věděla, čím vším si kvůli jedné hádce projdeme, pokrčila bych nad tím rameny a s Lukem se domluvila na náhradním termínu. Přišlo mi, že jsem od té nehody hodně dospěla. Možná to byly všechny ty hormony, které se ve mně navyšovaly, ale přišla jsem si o něco rozumnější. Třeba bych v první řadě nikdy nezačala pít alkohol. Nejenže to v ničem nepomáhá, ale pomalu to ničí vaše mozkové buňky a ledviny. Přestala jsem v čas, ale dobrovolně to nebylo. Hodně jsem se za tuhle krátkou chvíli změnila a největší podíl na tom měl zrovna a jedině Luke.