Breathing for Two [CZ] ✓

5. | Přiznání

Začala jsem se cítit mnohem lépe a ranní nevolnost mě pomalu opustila. Donutila jsem se vstát z postele a upustit teplo mé postele. Sešla jsem ze schodů a ve tmě se vydala do kuchyně, abych si obstarala něco ke snídani. Natáhla jsem se do skříňky nad sebou a s obtížemi z ní vyndala krabici s cereáliemi. Popadla jsem velkou misku a nasypala do ní větší množství svých oblíbených čokoládových cereálií. Zalila jsem je mlékem a přidala do nich pár čerstvých borůvek, které jsem našla v ledničce. Rozhodla jsem se postavit vodu na čaj a v době čekání jsem se mezitím pustila do svých cereálií. V poslední době jsem měla mnohem větší chuť k jídlu a teď už jsem si byla plně vědomá, proč tomu tak je.

Zrovna, když jsem si zalévala čaj, mi zazvonil mobil. Líně jsem se k němu natáhla a hovor přijala. Mobil jsem si u ucha přidržela ramenem a opatrně přilévala horkou vodu do mého bílého hrnečku na čaj.

„Nevzbudil jsem tě?" zeptal se Luke s obavami a já se málem polila horkou vodou, když jsem zaslechla jeho hlas. Rychle jsem položila konvici na pult a přehodila si mobil do ruky, abych s ním mohla normálně mluvit.

„Ne," řekla jsem s drobným úsměvem, „jsem vzhůru už dlouho, nemohla jsem spát," odvětila jsem a sedla s hrnečkem si sedla za stůl.

„Chtěl jsem ti dneska zavolat, ale nebyl jsem si jistý, jestli to dneska odpoledne časově zvládnu," přiznal a já chápavě přikývla, i když to on vidět nemohl.

„Koncert?" zeptala jsem se zvědavě.

„Jo," souhlasil se mnou, „odehrajeme koncert a šup do letadla do Massachusetts, konkrétně do Bostonu."

„Boston?" řekla jsem s hraným překvapením. O jejich koncertu v Bostonu jsem samozřejmě věděla, vždyť jsem tam už za dva dny měla odletět, když nepočítám dnešek. Páni, nemohla jsem se dočkat.

„Jo," odvětil, „nikdy jsem sice v Bostonu nebyl, ale vždycky jsem se tam chtěl podívat. Tohle vlastně něco, co na své práci miluju. Mám šanci se podívat na místa, kam bych se asi za normálních okolností nikdy nedostal."

„To ti moc přeju, Luku," řekla jsem s úsměvem a usrkla ze svého hrnečku s horkým čajem, „Boston je nádherné město, určitě se ti tam bude líbit."

„Věřím, že se mi tam bude líbit," řekl okamžitě, „ale s tebou by se mi určitě líbilo víc."

„Luku, já v Bostonu budu," vyhrkla jsem se slzami v očích. V tu chvíli jsem nedokázala udržet mé nadšení a musela jsem mu to říct. Chtěla jsem ho sice překvapit, ale na druhou stranu jsem chtěla, aby mě přijel vyzvednout na letiště a já mu mohla skočit okolo krku už tam.

„Co?" vydechl překvapeně a já se zasmála. „Kim?"

„Rodiče mi sehnali letenku a lístek na váš koncert," řekla jsem se slzami v očích, které mi v tu chvíli tekly i po tvářích. „V pátek se uvidíme."

„Panebože," vydechl nadšeně, „to už je za tři dny, když si odmyslím dnešek."

„Jo," vyhrkla jsem a volnou rukou si snažila z tváří setřít slzy, „pořád tomu nemůžu uvěřit. V pátek se konečně po dvou měsících uvidíme tváří v tvář."

Luke a já jsme si povídali ještě dalších deset minut. Ani jeden z nás nebyl schopen vyjádřit, jak nadšený z našeho blížícího se setkání je. Na Luka jsem se nehorázně těšila, ale zároveň jsem byla strašně nervózní. Chtěla jsem mu tam totiž říct, že čekám dítě. Přišlo mi to jako ideální chvíli, a čím více jsem o tom přemýšlela, tím jistější sem si tím byla. Ačkoli jsem z následků měla obrovský strach, nechtěla jsem mu to zatajovat. Měl právo to vědět, vždyť to byl přeci jenom otec mého dítěte. Čím dříve mu to řeknu, tím lepší to pro mě bude.