Chyťte tu holku! Nesmí utéct! A jeho už konečně spoutejte!" slyšela jsem za sebou naštvaný křik. Srdce mi začalo bít jako o závod, když jsem za sebou uslyšela dusot nohou. Chytí mě! Zrychlila jsem a prudce zahnula do jiné uličky. Dusot nohou se přib...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Uběhlo několik týdnů od toho incidentu, ale nic se nezměnilo. Lily stále nepřítomně hleděla do prázdna, s nikým nemluvila a odmítala jíst a spát. Byl jsem z toho už úplně zoufalý. S frustrovaným povzdechem jsem znovu vešel do jejího pokoje s talířem jídla. Seděla na posteli a nepřítomně zírala před sebe. Smutně jsem pokýval hlavou a přešel k ní. Nijak nezareagovala. Položil jsem talíř na stůl a přisedl si k ní. Ani teď nezareagovala. Ach maličká. Prosím nech mě pomoct ti!
,,Lily," zašeptal jsem. Teprve teď se na mě podívala. Její pohled byl prázdný a z očí jí zmizela veselá jiskra. Aniž bych si to uvědomil, začaly mě v očích pálit hořké slzy. Otočil jsem hlavu od ní a slzy nenápadně setřel. Nemůžu tě takhle vidět! Zničí mě to! Vím, kdo za tím stojí a pomstím se mu! I když tobě to stejně nepomůže... vždyť já už ani nevím, co ti pomůže!
,,Denny," zašeptala. Její hlas... je tak tichý. Otočil jsem se čelem k ní. Dívala se na mě s nepřítomným výrazem. V jejích očích bylo prázdno a chlad. Přejel mi mráz po zádech a musel jsem se hodně přemáhat abych nesklonil pohled. Je to děsivé. Mnohem děsivější než jiné věci, které jsem zatím viděl.
,,Lily mluv se mnou prosím," řekl jsem bezradně a sklopil pohled. Najednou jsem ucítil na své ruce dotek. Vzhlédl jsem a střetl se s jejím pohledem.
,,Máš pravdu," zašeptala a stiskla mi ruku pevněji. Opětoval jsem jí stisk. Podívala se na mě vystrašeným, ale odhodlaným výrazem. Přál jsem si ji schovat ve svém objetí a před vším ochránit, ale nešlo to. Je tak statečná. Ale přál bych si, aby nemusela být.
,,Co musím udělat?" zeptala se, i když tušila odpověď. Podíval jsem se na ni pátravým pohledem a přikývl.
,,Musíš mi říct co se tam stalo. Pokud ne mně, tak se můžu domluvit s kamarádkou co pracuje jako psychiatrička. Pomůže ti," zašeptal jsem. Na okamžik se v jejích očích mihl stín strachu, než přikývla. Tak statečná. Proklínám se za to, čemu jsem ji vystavil. Co jsem jí způsobil a čemu jsem nezabránil...
,,Tobě. Řeknu to tobě," odpověděla a nervózně se ošila. Přikývl jsem a čekal. Nechal jsem ji, aby začala mluvit sama od sebe. Dokážeš to. Jsi mnohem silnější než já. A to jsem si myslel, že jsi jen malé dítě. Už ne. Jsi skoro dospělá, a tak strašně statečná.
,,Byla jsem s Benem, když jsem zahlédla kluka, co se podivně motal. Vymluvila jsem se, že jdu na záchod a šla se po něm podívat. Našla jsem ho v bezvědomí v koupelně. Zkontrolovala jsem mu tep a pak ho jemně propleskla. Probral se. Dala jsem mu prášek a pak šla pro pití. Když jsem se vracela..." odmlčela se a zavrtěla hlavou. Věděl jsem, že je to pro ni těžké, ale nevěděl jsem, jak jí pomoct. Chvíli mlčela a dívala se na mě. Snažil jsem se jí pohledem naznačil, že jsem s ní a že má mou plnou podporu.
,,Zastoupil mi cestu. Chtěla jsem ho obejít, ale nepustil mě. Začal se přibližovat a já začala couvat," řekla po chvíli a po tváři jí stekla slza. Jemně jsem ji setřel, a přitom ji pohladil po líčku. Dokážeš to.
