Chyťte tu holku! Nesmí utéct! A jeho už konečně spoutejte!" slyšela jsem za sebou naštvaný křik. Srdce mi začalo bít jako o závod, když jsem za sebou uslyšela dusot nohou. Chytí mě! Zrychlila jsem a prudce zahnula do jiné uličky. Dusot nohou se přib...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nechal jsem Sophie s Lily a Nikolasem, abych si mohl s Jackem promluvit o samotě. Už jsem to nemohl vydržet a potřeboval jsem se mu vypovídat ze všech svých pocitů.
,,Takže?" domáhal se odpovědi hned, co za námi zavřel dveře. Pousmál jsem se nad jeho nedočkavostí, i když to, co jsem se mu chystal sdělit vůbec úsměvné nebylo. Aspoň pro mě ne. Rozvalil jsem se na posteli a pokynul mu, aby si sedl vedle mě. Nespokojeně mlaskl, ale poslechl mě.
,,Už nemůžu. Přijde mi, že všechno, co udělám je špatně. Ať nad tím předtím přemýšlím sebevíc dlouho, stejně to pak dopadne stejně. Navíc si myslím, že má Andrew pravdu, ač to zní naprosto absurdně," začal jsem váhavě. Upřel na mě nechápavý pohled.
,,Andrew se Lily snažil nakukat, že jsem labilní psychopat a při první příležitosti jí ublížím," vysvětlil jsem a při té vzpomínce se ironicky ušklíbl.
,,Využívá proti tobě tvůj momentální psychický stav, ale i na něj už je to hodně přes čáru. Co si o sobě vůbec myslí?! Lily mu to doufám nevěří, že ne?" rozčiloval se. Zavrtěl jsem hlavou.
,,Není hloupá. I když něco na Andyho tvrzení přece jen je. Vždyť takhle se normální zdravý člověk nechová," postěžoval jsem si.
,,Kdo říká, žes byl někdy normální? Kdepak. Tys byl šílený už odmalička. Minimálně co si pamatuju," popíchl mě žertovně. Pousmál jsem se a pokýval smířeně hlavou.
,,Ty víš, jak to myslím. Ale aspoň to, že nejsem zdravý mi nevyvracíš," podotkl jsem. Zasmál se a protočil očima.
,,Může být člověk, který si zažil, co ty, plně zdravý? Neber to jako něco strašného, nebo něco za co by ses měl stydět. Žádný člověk nevydrží všechno a tím spíš ne ty, ne po tom všem. Tak se kvůli tomu přestaň obviňovat a snaž se dát dohromady," promlouval ke mně laskavě. Svěsil jsem hlavu.
,,Já nevím jak. Ať se snažím, jak se snažím, vždycky všechno jenom zhorším," šeptl jsem tiše.
,,A to jsi vzal kde, prosím tě? Denny podívej se na mě. Není to tvoje chyba. Nemůžeš za to, že to teď prostě nezvládáš. My to všichni chápeme a jsme tu pro tebe, jen nás musíš nechat pomoc ti," pokračoval, a přitom mě přinutil se mu podívat do upřímných ledových očí.
,,Tak jednoduché to není," zamumlal jsem a z jeho sevření se vytrhl. Kousek jsem se od něj odtáhl a uhnul před ním pohledem.
,,Kdyby bylo, už bys to dávno vyřešil sám. Právě proto potřebuju vědět, co se ti děje. Chci ti pomoct Denny," pokusil se znovu upoutat mou pozornost. Přikývl jsem na znamení, že to vím.
,,Ale nemůžeš. Nikdo mi nemůže pomoct. Z tohohle se musím dostat sám. Už nejsem teenager, aby mě ze všech průšvihů tahal otec..." odmlčel jsem se. Při vzpomínce na otce mě zabolelo na hrudi. Co by mi asi teď řekl? Byl by zklamaný? Zlobil by se na mě? Nebo by to pochopil? Pomohl by mi s tím? Dovedl by to vůbec?
