Chyťte tu holku! Nesmí utéct! A jeho už konečně spoutejte!" slyšela jsem za sebou naštvaný křik. Srdce mi začalo bít jako o závod, když jsem za sebou uslyšela dusot nohou. Chytí mě! Zrychlila jsem a prudce zahnula do jiné uličky. Dusot nohou se přib...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Denny večer přišel natolik unavený, že i když jsem z něj chtěla dolovat odpovědi, neměla jsem to srdce ho ještě víc zničit. Místo toho jsem se spokojila jen s nočním povídáním, které ale stejně trvalo jen chvíli, protože brzy potom, co jsme si lehli, Denny usnul. Nyní jsem se bavila jeho pozorováním. Když spal, vypadal tak neskutečně křehce a zranitelně. Poměrně zhubl, a i když měl pořád výborně vypracovanou postavu, nešlo to přehlédnout. Ještě navíc, když spal bez trička. Je tak dobitý. Nevěděla jsem, že má až tolik jizev. Zajímalo by mě, kde k nim přišel. O tom mi taky nic neřekl. Mlčky jsem mu odhrnula vlasy z obličeje. Zamračil se, něco zamumlal, ale spal dál. Jak dlouho vůbec nespal, že takhle odpadl? Určitě to není jen kvůli mně, jak teď tvrdí. Spíš jen zakrývá skutečný důvod. Vždyť takhle špatně nespím ani já, a to se v noci pravidelně budím zpocená až na kost! Ospale jsem zívla. Měla bych jít spát, ale vůbec se mi nechce. Spíš bojím usnout...
Spinkáš? Lukasova zpráva přišla jako záchrana z čistého nebe.
Nene. A ty koukám taky ne. Odepsala jsem s malým úsměvem na tváři a čekala, jak na to zareaguje.
Zjistila jsi něco? Já teda ne. Přišla mi jeho odpověď. Jo tak to jsme dva. Pomyslela jsem si. Napsala jsem mu další krátkou zprávu o tom, jestli nechce jít volat. Souhlasil, takže jsem ještě rychle odběhla pro sluchátka a pak zahájila hovor.
Kde máš Dennyho?" zajímal se ihned. Pousmála jsem se a zvedla mobil tak, aby na Dennyho viděl.
Ten teda vypadá," poznamenal, když jsem mobil zase vrátila na původní místo. Opřela jsem ho o polštář a lehla si vedle Dennyho tak že na mě Lukas hezky viděl a já zase hezky viděla na něj. Taky už ležel v posteli a mobil měl zřejmě v podobné poloze jako já.
Povídej mi něco. Chce se mi spát, ale bojím se usnout," přiznala jsem a upřela na něj prosebný pohled. Zacukaly mu koutky, když přikývl.
Byla jednou jedna malá holčička, která pořád nosila červený čepeček, po kterém se jí začalo říkat Červená Karkulka..." začal. Tiše jsem se zachichotala a protočila očima.
Červenou Karkulku nechci. Jestli mi chceš říkat pohádku, tak jinou," postěžovala jsem si. Nevadilo mi, že začal povídat pohádku. Bylo to lepší než písničky či hrobové ticho, navíc jsem věděla, že Lukas by mi ji nevyprávěl, protože jsem pro něj malá, ale právě naopak. Spíš jako žert či provokaci.
A kterou teda chceš? Já jinou neumím," zeptal se s tázavým pohledem. Zamyslela jsem se. To nevím. Pohádky jsem neslyšela už tak dlouho, že mě teď už nic nenapadne.
Byla jednou jedna malá holčička, která žila se svými rodiči na malém panství. Její rodiče ji nade vše milovali a ona zase je. Nic jim nechybělo. Byli šťastní. Ale nic netrvá věčně. Dívenčina matka jednoho dne těžce onemocněla a brzy na to zemřela," začal vyprávět jinou pohádku. Pohodlně jsem se uvelebila a s přivřenýma očima poslouchala jeho vyprávění. Bylo mi celkem jedno, co povídal, hlavně že mluvil.
