Chyťte tu holku! Nesmí utéct! A jeho už konečně spoutejte!" slyšela jsem za sebou naštvaný křik. Srdce mi začalo bít jako o závod, když jsem za sebou uslyšela dusot nohou. Chytí mě! Zrychlila jsem a prudce zahnula do jiné uličky. Dusot nohou se přib...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Počkej. Zastav se! Teď tam nikdo nesmí! Denny potřebuje klid! Pojď sem a já vám všechno vysvětlím. Notak zastav se sakra a poslouchej mě!" zakřičela na Nikolase Adelaide. Ten se zastavil v půli kroku a otočil se na ni. Chvíli se na ni jenom koukal a pak přešel k ní. Vzala ho za ruku a přešla s ním za mnou, Andrewem, Jackem a Lukasem.
,,Takže. Denny měl spoustu zranění. Na sále se vyskytla menší komplikace. Denny měl rozsáhlé vnitřní krvácení. Naštěstí se nám ho povedlo zastavit. Kromě toho žádné komplikace nebyly. Všechny rány jsme mu ošetřili. Bude trvat dlouho, než se úplně uzdraví, ale počítáme, že by tak do čtrnácti dní mohl být schopný jít domů. Navíc si stejně nemyslíme, že ho tu udržíme dýl," vysvětlila Adelaide. Žije. Zachránili ho. Je v pořádku... o bože... on je v pořádku! Chtělo se mi brečet úlevou, ale nešlo to.
,,Bude mít nějaké trvalé následky?" zeptal se Jack starostlivě. Vystrašeně jsem se otočila zpátky na Adelaide. Jen to ne. Prosím.
,,Ne. Zůstanou mu jizvy, ale jinak bude zase jako dřív," odpověděla s úsměvem. Uff! Jizev měl dost už předtím, to nebude žádný rozdíl. Tedy skoro.
,,To je dobře. A kdy ho můžeme vidět?" zeptal se Nikolas zvědavě. Pokývala jsem hlavou a čekala co Adelaide odpoví.
,,No, teď spí. Viděla bych to nejdřív zítra, ale jelikož vás znám a vím, že byste byli schopný se sem v noci vloupat, vezmu vás na chvíli za ním už teď," odpověděla s úšklebkem. Budu se moct přesvědčit na vlastní oči, že je v pořádku!
,,Tak pojďte. Jenom na chvilku a budete zticha," oznámila nám a vedla nás k pokoji, kde Denny ležel.
,,Tady. Máte pět minut a pak odcházíte je to jasný?" zeptala se zamračeně. Přikývla jsem a pomalu vešla dovnitř. V bílém pokoji byla jediná postel. Denny ležel se zavřenýma očima a klidně oddechoval. Bylo zvláštní ho takhle vidět. Ve tváři byl úplně bledý. Bledší než kdykoli předtím. Byl přikrytý po pás dekou. Na odkrytých rukou byly vidět bílé obvazy od zápěstí po paži. Vypadal jinak. Ještě víc jinak než za poslední dobu. Když jeho tvář nezdobil vřelý úsměv, káravý ani zamračený výraz, vypadala jeho tvář prázdně. Mnohem víc prázdně. Smutně jsem si povzdechla a přešla k němu. Jemně jsem mu přejela prsty po čele. Měl úplně horké čelo. Zamračeně jsem se na něj podívala. Stáhla jsem ruku k tělu a naklonila hlavu na stranu. Povzdechla jsem si a jemně ho chytla za ruku. Ucítila jsem, jak mi ruku jemně stiskl. Podívala jsem se na něj a pak na ostatní za mnou. Když jsem se otočila znovu k němu, pousmál se. Zmateně jsem zamrkala. Vážně? Právě mi stiskl ruku? Nebo...
,,Děje se něco Lily?" zeptal se mě Lukas starostlivě. Podívala jsem se zpět na Dennyho. Neznatelně zavrtěl hlavou. Asi už mi hrabe.
,,Ne, já jen - ale nic," odpověděla jsem a zkoumavým pohledem se podívala na Dennyho. Jeho tvář byla zase, tak prázdná jako předtím a jeho stisk ochabl. Nezdálo se mi to jenom? Přemýšlela jsem.
