Chyťte tu holku! Nesmí utéct! A jeho už konečně spoutejte!" slyšela jsem za sebou naštvaný křik. Srdce mi začalo bít jako o závod, když jsem za sebou uslyšela dusot nohou. Chytí mě! Zrychlila jsem a prudce zahnula do jiné uličky. Dusot nohou se přib...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Stál jsem před jeho stolem a s pohledem zabodnutým do země snášel jeho přísný pohled, kterým si mě už hodnou chvíli měřil. Jack postával u dveří, ven ho naštěstí Walter nevyhnal. I tak mi ale nemohl pomoc, nemohl mě Waltrově hněvu uchránit.
,,Mohl bys mi to laskavě všechno vysvětlit? Proč jsi mi neřekl, že nejsi v pořádku? Nikdy bych ti tu holčičku na starost nedal, kdybych si nebyl jist, že to zvládneš, ale to, že mi takovou informaci zatajíš, mě staví do už tak obtížné situace. Někteří se domnívají, že to bylo mé pochybení, když jsem něco takového včas neodhadl a požadují po mně, abych tě zbavil pravomoci vykonávat tvé povolání. Podle nich už nejsi příčetný a měl bych tě nechat odvést na psychiatrické oddělení..." odmlčel se a znovu mě sjel pohledem. Jen to ne. Prosím. Neodvažoval jsem se promluvit a ani k němu zvednout pohled, a tak jsem jen čekal až bude pokračovat.
,,Z více stran už se ke mně dostalo nespočetné množství informací, ale chci slyšet i tvoji verzi. Co se tam stalo?" zeptal se a pomalu se zvedl. Klidným krokem obešel stůl a stanul mi tak tváří tvář. Přikývl jsem a hlasitě polkl, abych se zbavil narůstajícího sucha v krku.
,,Nejspíš mi informace, že detektiv David Carder má dvojče, nějak unikla, a tudíž jsem mezi nimi nerozeznal rozdíl. V nestřežené chvíli mě zezadu omráčil a pak se s pomocí bratrova odznaku dostal až dovnitř. Jack se mě vydal hledat s vědomím, že údajný detektiv jeho místo zaujme. Ani jeden jsme tehdy netušili, že je to naprosto jiný člověk. Když jsem přišel k sobě, byl u mě Jack. Paměť se mi po tupé ráně vrátila až po chvíli, ale už bylo příliš pozdě, na to zastavit ho. Když jsme se dostali do domu, chystal se ten neznámý vystřelit i po Lily. Mým pochybením a opožděnou reakcí, kdy jsem jeho střelbě tak zcela nezabránil, byl zraněn Jackův bratr. Vystřelil jsem až později, ale neminul jsem. Když jsem se k Sophie dostal, silně krvácela, ale ještě byla při vědomí. Všechny viditelné poranění jsem jí ošetřil, ale ztratila už příliš moc krve. Nemohl jsem ji zachránit..." poslední slova jsem skoro zašeptal. Zamyšleně pokýval hlavou.
,,Z ničeho tě neobviňuji Denny. Vím, že to nebyla tvoje chyba, protože jsi udělal všechno, co jsi mohl. A ani Jacka z ničeho neobviňuji. Podcenili jsme Briceovy, ale tohle nemohl očekávat naprosto nikdo. Žádný trest z toho tudíž pro tebe nevyvozuji. Chci ale vědět, proč ses tady tak dlouho neukázal a ani o sobě nedal vědět. Jack mi sice vyhýbavě něco naznačil, ale potřebuji vědět celou pravdu. Kde jsi byl?" pokračoval po chvíli.
,,Byl jsem doma zavřený ve svém pokoji. Já – poslední dobou nějak nejsem ve své kůži..." začal jsem váhavě. Se zájmem se částečně usadil na hranu stolu, a přitom mě vybídl abych pokračoval.
,,Zhroutil jsem se. Smrt Soph pro mě byla poslední kapka. Už jsem to nezvládl. A neměl jsem tu odvahu ti něco takového sdělit, protože jak už jsi sám před chvíli řekl, někteří by mě rádi viděli v kazajce," přiznal jsem, protože něco zapírat už stejně nemělo cenu.
