Sestra Detektivů

Prolog

,,Takže ještě jednou a naposled. Vaším úkolem je postarat se, aby nikdo z toho auta nepřežil. Ale musí to vypadat jako nehoda! Nikdo nesmí mít ani sebemenší podezření. Když úkol splníte, dodržím i já svou část dohody. Ale jedině v případě, že najdu na místě všechny mrtvé. Žádný z nich nesmí přežít," zopakoval asi už po desáté muž v černém obleku, a přitom nás všechny přejel pohledem. Nikdo nesmí přežít a musí to vypadat jako nehoda. Jak jednoduché. Pomyslel jsem si trpce, ale nahlas nic neřekl. Aby to vypadalo jako nehoda, nejspíš to ani my nepřežijeme. Jak jinak můžeme narazit do jejich auta a přežít to? Uvažoval jsem nad pokyny.

,,Vnímáš? Už jdeme!" strčil do mě muž stojící vedle mě. Přikývl jsem a vydal se za ním do garáží, kde už pro každou dvojici bylo nachystáno černé auto. V tomhle budeme určitě nenápadní, když se na silnici objeví šest stejných aut! Blesklo mi hlavou, když jsem si sedal za volant. Asi opravdu hodně potřebují, abychom je zabili, když nás posílají tolik. Ale zabít je musíme my jinak odměna připadne někomu jinému a oni zůstanou nechránění. Musí se to povést. Udělám pro to všechno.

,,Vidíš je někde? Snad nám neprojeli..." zeptal jsem se svého spolujezdce, který upíral pohled na silnici před námi. Podle ticha jsem usoudil, že ne. Víc přátelského člověka jsem dostat nemohl. Ušklíbl jsem se. Naštěstí si mého výrazu nevšiml. Dlouhou chvíli se nic nedělo. Sem tam projelo nějaké auto, ale jinak byla silnice prázdná. Už by tudy určitě měli projet. Že by to vzali jinudy? To by přece už hlásil někdo z ostatních. Začínal jsem být nervózní. Kde sakra jsou?! Musíme to být my! Musíme... Už jsem přestával doufat, když se najednou objevilo jejich auto.

,,Támhle! To je jejich auto! Napal to přímo do nich!" uslyšel jsem vedle sebe nadšeného spolujezdce. Přikývl jsem a prudce sešlápl plyn. Přitom jsem strhl volant přímo proti nim. Neměli šanci se nám vyhnout. Spatřili nás až na poslední chvíli, a to už nestačili nic udělat. Ještě se nám pokusili uhnout z cesty, ale mokrá silnice je akorát více rozhodila. Vteřinu před tím, než se naše auta srazila, spatřil jsem vyděšený pohled mladé ženy, která seděla na místě spolujezdce. Je překrásná. Blesklo mi hlavou. Pak do sebe naše auta prudce narazila až mě náraz odhodil na palubní desku. Před očima se mi udělalo černo a hlava mi od nárazu šíleně třeštila. Koutkem oka jsem ještě zahlédl, jak se jejich auto kutálí přímo do stromu u silnice. Nemají šanci to přežít. Pousmál jsem se. Splnili jsme úkol. Všichni zemřou a oni budou mít konečně klid. I přes ohromnou bolest jsem cítil úlevu. Splnili jsme úkol. Budou v bezpečí. S tou myšlenkou jsem zavřel oči a naposledy vydechl.

***

Prudce jsem se posadil a lapal po dechu. Jen klid. Byl to jen sen. Žádná autonehoda. Jsou v pořádku. Byl to jen zlý sen. Začal jsem se klepat. Uklidni se. Byl to jen sen. Klid. Zatřepal jsem nad tím hlavou a rozhlédl se po pokoji. Na stropě blikaly stíny modrých a červených světel. Chvíli mé rozespalé mysli trvalo, než si uvědomila, co je špatně. Pomalu jsem vstal z postele abych nevzbudil mého spícího kamaráda Jacka a vykoukl z okna. Skutečně. Před domem stálo policejní auto. Co se stalo? Poněkud jsem zbledl. Musím zjistit co se stalo. S tou myšlenkou jsem pomalu vyklouzl z pokoje a potichu sešel po schodech dolů. V obývacím pokoji seděl děda s babičkou a nějaký muž se ženou v policejní uniformě. Zamračeně jsem se zaposlouchal do hovoru.

,,...zbytky jejich auta...u stromu...silnice, " zamračil jsem se. Mluvili potichu, a tak jsem slyšel jen útržky z jejich rozhovoru. Zbytky jejich auta... znamená to snad – ne to přece ne! Byla to jen noční můra! Tohle celé se mi zdá... jen sen ve snu. Ráno se probudím a oni budou sedět v obýváku a řešit nejnovější případ. Ale co, když to sen není... To můžu jednoduše zjistit. Pomyslel jsem si a natáhl ruku, abych se štípl. Uprostřed pohybu jsem se, ale zarazil. Chci opravdu vědět, jestli sním anebo bdím?

,,...auto...mokrá silnice....smyk..." dál už jsem odmítal poslouchat. Není to sen. Tohle bych si nevymyslel. Rozhodně ne tak dopodrobna. Ze všech těch informací se mi zamotala hlava. Zavrávoral jsem a narazil zády do stěny. Než jsem se stačil něčeho zachytit, skácel jsem se k zemi a před očima se mi roztančily hvězdičky. Jsou – jsou mrtvý... Z té myšlenky se mi zvedl žaludek.

,,Co to bylo?!" zaslechl jsem něčí vzdálený hlas a následné kroky mým směrem. Při představě mé matky s hlavou bezvládně visící v hořícím vraku auta, mi po celém těle přejel mráz. V puse jsem cítil kovovou pachuť krve a v uších mi zněl její křik, jako by byla kousek ode mě.

,,Denny!" zaslechl jsem odněkud své jméno. To není matčin hlas... Znovu se mi zatočila hlava. Před očima jsem viděl živou představu jejich zakrvácených a zohavených těl. S trhnutím jsem se převalil na bok, ale nic ze mě nevyšlo. V krku jsem měl knedlík, který mi bránil i v dýchání a po tvářích se mi koulely horké slzy, které jsem nemohl zastavit. Lapal jsem po vzduchu, který mé plíce přes knedlík nedokázaly přijmout.

,,Denny! Zlatíčko vnímáš mě?" obraz těl v hořícím autě se vytratil a já konečně uviděl, kdo na mě mluvil. Knedlík se aspoň částečně uvolnil a já se mohl svobodně nadechnout. Hned na to jsem konečně začal zvracet, ale žádnou úlevu mi to nepřineslo. Schoulil jsem se do klubíčka a zavrtěl hlavou. Ve spáncích mi pořád nepříjemně tepalo, ale zbytek už zmizel. Zbytky auta... Začal jsem se celý třást, jak se do mě dávala zima při pomyšlení na slova toho policisty. Prudce jsem semknul víčka k sobě, abych odehnal mrákoty, ale bylo již moc pozdě. Než jsem se jim stihl pokusit vzdorovat, pohltily mě a uvrhly do sladkého bezvědomí.