Chyťte tu holku! Nesmí utéct! A jeho už konečně spoutejte!" slyšela jsem za sebou naštvaný křik. Srdce mi začalo bít jako o závod, když jsem za sebou uslyšela dusot nohou. Chytí mě! Zrychlila jsem a prudce zahnula do jiné uličky. Dusot nohou se přib...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Denny!" mžourala jsem na muže se světlými vlasy sedícího na mém okně. Pousmál se a seskočil. Přešel ke mně a sedl si vedle na postel. Co tady dělá? Ale vypadá už mnohem lépe. Čas strávený doma mu prospívá. Obávám se, že ho tu už ale déle neudržíme. Snad se zase nezhorší. Po fyzické stránce už by měl být úplně v pořádku.
,,Co tady děláš?" zeptala jsem se ospale a pomalu se vytáhla do sedu. Pokrčil rameny a zastrčil mi za ucho neposedný pramen. Nad tím gestem jsem zmateně povytáhla obočí. Co to dělá? Doslova teď vypadám jako divoženka, takže to stejně nemá žádný význam.
,,Křičela jsi zase ze spaní," odpověděl prostě. Zamračeně jsem přikývla. No ovšem. Takže si prostě sedl na okno a čekal až mě noční můry probudí, aby mě mohl uklidnit a zase poslat spát? No to určitě.
,,Je pět hodin ráno. Klidně ještě spi," pokračoval. Hm to bych asi mohla. Přikývla jsem a plácla sebou zase do postele. Pobaveně se zasmál a protočil nade mnou očima.
,,Dobrou noc," zašeptal a pomalu se nade mě naklonil, aby mě jemně políbil na čelo. Tak tohle neudělal už celá léta. Než jsem se z jeho chování stihla vzpamatovat, už stál u dveří a hodlal opustit můj pokoj.
,,Dobrou bráško," zkusila jsem použít zdrobnělinu. Zacukaly mu koutky, mávl na mě a byl pryč. Zvláštní. Ale hlavně, že se cítí líp. Aspoň to tak vypadá podle jeho chování. Anebo se něčím sjel. To je taky možnost. I když u něj dost nepravděpodobná. Chtěla jsem se tím zabývat dál, ale protože jsem se ještě plně neprobrala, za chvilku mi ztěžkla víčka natolik, že jsem se zase ponořila do říše snů.
***
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seděl jsem na posteli a přemýšlel. To, jak mě oslovila, jak se na mě dívala, když jsem ji políbil na čelo. Znamená to, že si pořád pamatuje, jaké to bylo dřív? Když byla malá? Když jsem ještě neměl nic společného s případem Briceových a můj největší problém byl Andrew věčně na mol nebo zdrogovaný. Mohlo by to být zase takové? Ne to ne. Už to není malé dítě, kterému stačí přečíst pohádku a přestane se bát. A taky už ji nestačí postrašit, aby poslouchala. Už má vlastní hlavu a žádné nebo jen okrajové informace jí nejsou dost. A já se jí nedivím. Byl jsem stejný. Aspoň do určité chvíle. Jen doufám, že ji nenapadne nějaká hloupost a nebude se pokoušet hledat něco sama, tak jako kdysi já. Já nejsem jako otec a bojím se, že ji nedokážu ochránit. A neumím si představit, co bych dělal, kdyby se jí něco stalo. Asi bych se zbláznil. Už teď k tomu nemám daleko. Nechci ani zkoušet odhadovat kolik toho ještě vydržím. Jediné, co vím je, že kvůli ní bych vydržel všechno. A ona to neví. Nebo možná ano. Někde hluboko uvnitř to ví, protože někde hluboko má vzpomínku na to, jaké to bylo dřív. V něčem to rozhodně bylo lepší. Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem začal pochodovat po pokoji. Dlouze jsem vydechl a prohrábl si rukou zpocené vlasy. Co se to se mnou zase děje? Zjistil jsem, že jsem celý zpocený a neměl jsem nejmenší tušení, co to způsobilo. S dalším povzdechem jsem zamířil do koupelny, abych ze sebe pot smyl. Co je se mnou špatně? V čem chybuju? Ptal jsem se sám sebe mezi kapkami ledové vody. Proč chci znát odpověď na otázku, na kterou si dovedu sám odpovědět? Asi už mi opravdu hrabe... když ani ledová voda nedokázala schladit mé myšlenky, vyklouzl jsem ven, zpátky do pokoje. Měl bych jít něco sníst nebo zase sklouznu k dietě aka káva. Pomyslel jsem si. Nemám hlad. Aspoň ne takový. Ale když se nenajím teď, zbytek dne už to odignoruju a pak sebou někde švihnu. Neochotně jsem se tedy zvedl a zamířil dolů po schodech do kuchyně.
