Chyťte tu holku! Nesmí utéct! A jeho už konečně spoutejte!" slyšela jsem za sebou naštvaný křik. Srdce mi začalo bít jako o závod, když jsem za sebou uslyšela dusot nohou. Chytí mě! Zrychlila jsem a prudce zahnula do jiné uličky. Dusot nohou se přib...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Tak co? Už máš vymyšlené dárky k Vánocům?" zeptal se mě Lukas znenadání. Mlčky jsem zavrtěla hlavou.
,,Nemám. Nikdy nevím, co jim dát, ale letos jsem už fakt zoufalá. Co dáváš ty Jackovi?" přiznala jsem sklesle.
,,Já právě taky vůbec netuším," pokrčil rameny. Pokývala jsem hlavou a mírně přidala do kroku.
,,Počkej, kam tak spěcháš? Jako chápu, že se těšíš až budeš doma, ale ještě máme jednu hodinu a shodou okolností je to tvůj oblíbený zeměpis s profesorem Crusem," zazubil se na mě a srovnal se mnou krok. Zamračeně jsem zavrtěla hlavou.
,,Já vím. Jen. Nevím, mám takový divný pocit. Jako by nás někdo sledoval... nech to být, to je jedno. Jsem paranoidní," mávla jsem nad tím rukou a zatřepala hlavou. Ten divný pocit, ale nezmizel.
,,Cože? To je blbost. Nikdo nás nesleduje. Proč by taky? Pojď půjdeme už do třídy," vybídl mě. Zamyšleně jsem přikývla. Přesně tak. Proč by nás měl někdo sledovat? Hloupost. Jenom se mi něco zdálo. Jsem paranoidní, to je přece po něčem takovém normální. Nebo ne? A co když nás opravdu někdo sleduje? Cítila jsem něčí pohled v zádech. Nervózně jsem se ohlédla za sebe. Nikdo nikde. Co se to se mnou sakra děje?!
,,V pořádku? Jsi nějaká roztěkaná," zeptal se Lukas starostlivě.
,,Cože? Jo jasně," otočila jsem se na něj. Povytáhl obočí a přejel mě zkoumavým pohledem.
,,Nic mi není Lukasi. Jak říkám. Prostě jsem jenom paranoidní. Nic víc. Nevšímej si toho," zakroutila jsem hlavou. Se starostlivým pohledem přikývl a otočil se zpátky na chodbu před námi. Tam! Nějaký stín! Přímo před námi se cosi mihlo.
,,Viděl jsi to?! Co to bylo?" vypískla jsem.
,,Cože? Ne. Nic jsem neviděl. Co bych měl vidět?" zeptal se Lukas nechápavě. Cože? On nic neviděl? Vždyť to bylo kousek od nás... nebo ne?
,,Ty jsi nic neviděl? Opravdu? Vždyť tam něco bylo! Něco se tam pohnulo. Opravdu. Viděla jsem to," odpověděla jsem zamračeně.
,,Lily. Opravdu jsem nic neviděl. Není ti špatně? Nemáš třeba halucinace?" zeptal se a starostlivě mi sáhl na čelo. Zavrtěla jsem hlavou a odstrčila jeho ruku.
,,Ne, je mi fajn. Asi se mi jen něco zdálo. Jsem nervózní," pokrčila jsem rameny s pohledem stále zabodnutým do toho místa. Přece jsem tam něco viděla. Nebo ne? Zdálo se mi to nebo ne?
,,Asi jsi jen unavená. V těláku ti dali pořádně zabrat. To nic. Už jen poslední hodina a pak si doma odpočineš," poznamenal a pousmál se. Mlčky jsem přikývla. Jsem jen unavená, nic víc. Anebo jsem se zbláznila. To je taky možnost.
***
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
