Chyťte tu holku! Nesmí utéct! A jeho už konečně spoutejte!" slyšela jsem za sebou naštvaný křik. Srdce mi začalo bít jako o závod, když jsem za sebou uslyšela dusot nohou. Chytí mě! Zrychlila jsem a prudce zahnula do jiné uličky. Dusot nohou se přib...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Týdny ubíhaly a mně přišlo, že jsem se jen točila v kruhu. Lukas mi nosil úkoly abych nebyla pozadu, ale jinak jsem nevídala nikoho kromě psychologa, který ke mně zatím pravidelně docházel. Denny byl skoro pořád u mě, zvláště v noci, jelikož jsem se neustále budila ze spaní celá zpocená a vyděšená. Dneska jsem byla výjimečně sama, jelikož Denny šel něco zařizovat a Andrew s Nikolasem byli v práci. Seděla jsem na okně a pozorovala putující mraky po obloze.
,,Copak tam tak sedíš?" zavolal na mě Lukas odněkud. Otočila jsem se do všech stran, ale nikde jsem ho neviděla.
,,Tady dole truhlíku," uchechtl se. Stočila jsem pohled dolů a skutečně. Přímo pod mým oknem stál Lukas a s širokým úsměvem na mě mával. Hodila jsem po něm omluvným pohledem a rychle seběhla dolů otevřít mu.
,,Už jsem si myslel, že za tebou budu muset lézt po stromě," uchechtl se, když jsem ho pustila dovnitř. Pokrčila jsem rameny. Věnoval mi zkoumavý pohled.
,,Jsem v pohodě," odpověděla jsem mu a ustoupila, aby okolo mě mohl projít ke schodům. Mlčky jsem ho následovala až do pokoje.
,,Ty jsi dneska doma sama?" zeptal se, když za námi zavřel dveře. Přikývla jsem a znovu se usadila své místečko na okně. Tiše začal z batohu něco vytahovat. Nebyla jsem až natolik zvědavá, abych musela zjišťovat co.
,,Po cestě mě napadlo, že bychom se mohli jít projít, co myslíš?" zeptal se a přisedl si ke mně.
,,Já nevím. Od toho...od...no prostě jsem od té doby ještě nebyla venku, a to ani s Dennym. I psycholog chodí ke mně," zavrtěla jsem hlavou. Nemůžu. Bojím se. I na zahradě jsem byla jen jednou. Pokýval zamyšleně hlavou.
,,Aspoň na chvilku. Budeme hned zpátky. Vždyť už to budou skoro dva měsíce, co jsi doma. Měla bys jít chvíli na vzduch," zkoušel to dál. Pokrčila jsem rameny.
,,Prosím," podíval se na mě s prosebným výrazem. Povzdechla jsem si a schovala obličej do dlaní. Lukasi prosím. Nechtěj to po mně. Já nemůžu. Nechci. Nejde to. Přišel ke mně a přitáhl si mě do objetí. Pevně jsem ho objala nazpátek a zabořila mu hlavu mikiny. Ale kdybychom šli jen kousíček... ne potkali bychom určitě nějaké lidi, a to bych nezvládla. Ale na zahradě nikoho nepotkáme. Možná, že aspoň tam bychom mohli jít. To bych snad mohla zkusit.
,,Tak dobře. Ale jen na zahradu. Já se prostě ještě necítím na chození mezi lidi," řekla jsem nakonec. Zazubil se na mě a přikývl.
,,Chápu. Ale tak zahrada je dobrý začátek," podotkl a vytáhl mě na nohy. Do druhé ruky vzal hromádku učebnic a společně se mnou zamířil po schodech zase dolů. Přes kuchyň jsme prošli na balkon. Počasí se za tu dobu už značně ochladilo. Listí už bylo zbarvené do barev podzimu a místy i popadané.
,,Neřekl jsi, že je tady taková zima!" postěžovala jsem si a přitáhla si tenký svetřík blíž k tělu. Pousmál se a protočil očima.
,,Dojdu ti pro něco teplejšího?" zeptal se s tázavým pohledem. Vděčně jsem přikývla. Rychle odložil učebnice a odběhl zpátky do domu. Za chvíli se vrátil i s huňatým svetrem, který mi podal. Mlčky jsem si ho oblékla a usadila se na nejbližší lavičku. Sedl si vedle mě s učebnicemi opět připravenými.
