Chyťte tu holku! Nesmí utéct! A jeho už konečně spoutejte!" slyšela jsem za sebou naštvaný křik. Srdce mi začalo bít jako o závod, když jsem za sebou uslyšela dusot nohou. Chytí mě! Zrychlila jsem a prudce zahnula do jiné uličky. Dusot nohou se přib...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Pane obžalovaný, přiznáváte, že jste napadl mou mandantku a v podnapilém stavu se ji pokusil znásilnit?" už nějakou chvíli jsem mlčky seděla a pozorně poslouchala otázky Dana mířící na muže na proti mně.
,,Ano přiznávám," odpověděl muž vyrovnaně. Potichu jsem pootevřela ústa v údivu. Podle Dana se moc nestává, aby se násilník sám přiznal.
,,Nemám další otázky," řekl Dan a posadil se. Otočila jsem se na něj s tázavým pohledem.
,,Teď se bude ptát jeho právník jeho. Pak se bude ptát tebe," špitl potichu. Přikývla jsem a mlčky poslouchala. Co jste měla na sobě? Něco vyzývavého? Šaty? Jak dlouhé? Byla jste odhalená? Provokovala jste ho nějakým způsobem? Skutečně vám chtěl ublížit? Nevyložila jste si to akorát špatně? Bylo to skutečně, tak jak říkáte?
,,Lily? Slyšíš mě? Je ti dobře?" zmateně jsem se otočila dozadu na Dennyho. Téměř jsem ho neviděla, jak se mi rozmazávalo vidění. Co se to se mnou děje?
,,Musím požádat o přestávku. Mojí mandantce se udělalo špatně," slyšela jsem z dáli Danův hlas.
,,Lily? Zkus se podívat na mě ano? Vezmu tě ven, aby ses nadýchala čerstvého vzduchu," špitl Denny a na to jsem cítila, jak mě někdo zvedá do vzduchu. Úplně se mi zatmělo před očima a svět se se mnou nepříjemně zhoupnul. Co se mi to děje? Proč nic nevidím a proč se cítím, jako bych měla každou chvíli zvracet?!
,,Denny. Je mi strašně zle," dostala jsem ze sebe tiše. Mlčky zrychlil krok.
,,Lepší?" zeptal se, když jsme se dostali před budovu a on mě posadil na lavičku. Zrychleně jsem oddechovala a zběsile mrkala abych zahnala černo před očima. Jen klid. To nic. Hlavně dýchej.
,,Nevím. Pořád je mi strašně zle," odpověděla jsem po chvíli a promnula si oči. Rozostřeným viděním jsem vyhledala Dennyho.
,,Zajdu ti pro vodu," odpověděl a zamířil zpátky k budově. Mlčky jsem seděla na lavičce a čekala.
,,Tady máš," podal mi flašku s vodou, když se vrátil. Přikývla jsem a pomalu se napila. To ty otázky! Otázky, na které se mě ten muž ptal!
,,Děkuju," špitla jsem. Přikývl a přejel mě starostlivým pohledem.
,,Už jsem v pohodě. Jen se mi asi nějak zatočila hlava nebo co," odpověděla jsem na jeho výraz a pokusila se pousmát.
,,Půjdeme zpátky. Jen mám ještě otázku. Myslíš si, že se ti udělalo špatně jednom tak, nebo to bylo z jeho otázek, které tě znervózněly?" zeptal se a pomalu si stoupl. Jak to ví?
,,Z těch otázek," odpověděla jsem rozhodně. Pokýval hlavou a vytáhl mě na nohy.
,,Myslel jsem si to. To je v pořádku. Měl opravdu některé otázky zcela nevhodné. Tak pojď. Vrátíme se. Kdyby se ti udělalo znovu špatně, tak mi to hned řekni ano?" pousmál se. Přikývla jsem a pomalu šla za ním.
