Chyťte tu holku! Nesmí utéct! A jeho už konečně spoutejte!" slyšela jsem za sebou naštvaný křik. Srdce mi začalo bít jako o závod, když jsem za sebou uslyšela dusot nohou. Chytí mě! Zrychlila jsem a prudce zahnula do jiné uličky. Dusot nohou se přib...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Nejde to! Můžeme už jít domů prosím?" upřel jsem na něj zoufalý pohled. Jack mě vzal na střelnici a já se už půl hodiny marně pokoušel aspoň nabít tu pitomou zbraň. Nemá to cenu. K čemu je detektiv, který nedokáže ani v ruce udržet zbraň? K ničemu.
,,Ne dokud se netrefíš do středu," záporně zavrtěl hlavou a jemně mi zbraň z ruky vymanil, aby ji sám nabil. Zakňučel jsem jako by mě praštil což mu samozřejmě neuniklo.
,,Přestaň. Stejně ti to nepomůže," zašklebil se na mě. Zklamaně jsem zaskučel a sklopil pohled k zemi.
,,Terč je tam," pokračoval a nabitou zbraň mi zase vrátil. S hlasitým povzdechem jsem se otočil čelem k terči a zaujal už tisíckrát nacvičený postoj. Jedna ruka držela zbraň a druhá ji ze spodu podpírala. I tak jsem viděl, jak se mi v ruce klepe a zamířit s ní bylo téměř nemožné.
,,Já nemůžu Jacku!" zaúpěl jsem a chtěl zbraň sklonit. Nedovolil mi to. Zezadu ke mně přistoupil a přikryl mé ruce svými.
,,Ale můžeš Denny. Já vím, že ano. Soustřeď se jenom na ten terč. Dělal jsi to už tisíckrát. To zvládneš. Věřím ti," zašeptal mi do ucha. Přesně tak. Umím střílet. Dokážu se trefit do nějakého blbého terče. Stačí jen chtít. Zhluboka jsem se nadechl a váhavě přikývl. Pousmál se a opatrně mé ruce pustil. Kousek ode mě ustoupil a nechal mě, abych se s tím porval sám. Zvedl jsem zbraň až do výšky očí a sevřel ji pevněji, protože se mi začínaly potit ruce.
,,Do toho," vybídl mě laskavě. Soustředěně jsem se díval jen a jen na střed terče. Stačí jen zmáčknout spoušť. Soustředil jsem se tak moc, až mi na čele vyskočily malé vrásky. Teď! Nacvičeným pohybem jsem odjistil a zmáčkl spoušť. Ozval se mně dobře známý zvuk, kdy si střela razila cestu vzduchem, až se nakonec zabodla do svého cíle. Sklonil jsem zbraň abych zjistil, jestli jsem se trefil.
,,Trefa do černého," zazubil se na mě Jack, který si díry ve středu všiml o vteřinu dříve než já. Uvolněně jsem vypustil z úst zadržovaný vzduch. Ano! Trefil jsem se! Zaplavila mě neskutečná úleva, když jsem si uvědomil, že třes rukou zmizel. Zůstal jen můj pevný a jistý nacvičený hmat, díky kterému jsem byl schopen během vteřiny vystřelit a také zastřelit.
,,Znovu!" mírnil mě v mém nadšení, když mě vybídl abych to zopakoval. Teď už jsem se, ale nenechal rozhodit předchozí nervozitou. Znovu jsem zaujal postoj, připraven svůj úspěch zopakovat.
,,Soustřeď se," napomenul mě. Krátce jsem přikývl. Teď! Opět můj prst zmáčkl spoušť, ale tentokrát s větší jistotou. A opět se střela prohnala středem terče. Je to tam!
,,Znovu!" nutil mě stále dokola. Znovu a znovu se mé střely zabodávaly do středu terče, jakmile jim dal můj prst signál zmáčknutím spouště.
,,A teď by to chtělo něco pohyblivějšího," zastavil mě, když byl spokojen. Mlčky jsem zbraň sklonil a otočil se na něj.
,,Půjdeme do arény," řekl a kývl hlavou ke dveřím na konci chodby. Přikývl jsem a šel vrátit půjčenou zbraň, protože svou jsem si chytře nechal doma na nočním stolku. Počkal až ho dojdu a pak jsme společně zamířili do zmiňované části budovy věnované různým druhům arén na trénink střelby s více pohyblivými terči.
