Chyťte tu holku! Nesmí utéct! A jeho už konečně spoutejte!" slyšela jsem za sebou naštvaný křik. Srdce mi začalo bít jako o závod, když jsem za sebou uslyšela dusot nohou. Chytí mě! Zrychlila jsem a prudce zahnula do jiné uličky. Dusot nohou se přib...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Denny! Pojď už," volala na mě má sestra Lily ode dveří. Jenom jsem protočil očima a strčil si do pusy poslední kousek chleba.
,,Šup nebo přijdu pozdě!" popoháněla mě. Chtěl jsem něco odpovědět, ale s plnou pusou se mluví hrozně špatně, a tak jsem to raději nekomentoval.
,,No konečně. Už jsem si myslel, že snad nepřijdete," poznamenal můj přítel Jack hned, jak jsem prošel dveřmi. Po cestě jsem do něj strčil a šel si sednout do auta. Lily už seděla na zadním sedadle vedle jejího kamaráda Lukase. Jack si šel na sednout sedadlo spolujezdce a mohli jsme vyrazit. Za necelých deset minut jsme dorazili ke školní budově. Lily s Lukasem rychle vystoupili a sprintovali do třídy zatím co my jsme je pomalu následovali.
,,Hm, takže pamatuješ si, kde je ředitelna?" otočil se na mě Jack bezradně. S uchechtnutím jsem ukázal doprava.
,,Si tady dlouho nebyl jo?" zasmál jsem se, jelikož jsme sem chodili snad každý týden. Jen pokrčil rameny a vydal se za mnou.
,,Myslel bych si, že si to budeš pamatovat, když jsi tam i ty trávil dost času," rýpl jsem si po cestě. Hodil po mně vražedný pohled a jemně do mě strčil. Zasmál jsem se jeho pohledu a mrkl na něj. Mezitím jsme došli k ředitelně. Jack zaklepal a na vyzvání jsme oba vstoupili dovnitř. Za stolem seděl černovlasý postarší muž s knírkem obklopen různými papíry a složkami.
,,Á dobrý den pane Reade a pane Froste," pokynul nám abychom se posadili. Zavřel jsem za námi dveře a oba jsme usedli do křesel u stolu.
,,Očekával jsem vás. Jistě jste přišli kvůli sourozencům Lily a Lukasovi, že ano?" zeptal se s potutelným úsměvem. Další půl hodinu jsme řešili vše, co se týkalo průšvihů Lily a Lukase. Poté ještě Jack řešil jakési urážky a podobně. Ředitel slíbil, že to prošetří a že už se to nebude opakovat. Poté jsme se rozloučili a opustili ředitelnu.
,,Jak já to nemám rád," stěžoval si Jack po cestě k autu. S úsměvem jsem nad ním kroutil hlavou. Sotva jsem usedl za volant, zazvonil mi telefon. Ihned jsem hovor zvedl a poslouchal instrukce. Zatřepal jsem hlavou a pak nastartoval auto.
,,Ptala se tě na to Lily včera?" zeptal se mě během cesty. S povzdechem jsem přikývl.
,,A řekl jsi jí něco?" pokračoval zvědavě. Tentokrát jsem hlavou zavrtěl v záporném gestu.
,,A co bych jí měl říct? Nemůžu jí říct nic a ty to dobře víš. Je to moc riskantní. Jenže je to čím dál těžší, protože je víc a víc zvědavá. Bojím se, aby se po informacích nezačala shánět sama a tím na sebe neupozornila dvojčata. A víš, jak to dopadá, když na sebe někdo dvojčata upozorní. Nedokázal bych ji ochránit... ji už ztratit nechci," vysvětlil jsem mu svoje rozpolcené pocity. Přikývl na znamení, že mě chápe. Dál už se k tomu ani jeden nevyjadřoval, protože to nebylo potřeba. Stejně už jsme byli na místě. U starého polorozpadlého domu stály dvě policejní auta. Rychle jsem vystoupil z auta a zamířil s Jackem v patách k jednomu z nich. Zatřepal jsem hlavou abych z ní vyhnal všechny pochybnosti, na které teď nebyl prostor.
