Chyťte tu holku! Nesmí utéct! A jeho už konečně spoutejte!" slyšela jsem za sebou naštvaný křik. Srdce mi začalo bít jako o závod, když jsem za sebou uslyšela dusot nohou. Chytí mě! Zrychlila jsem a prudce zahnula do jiné uličky. Dusot nohou se přib...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Denny! Ty si ze mě snad děláš srandu! Vždyť sotva chodíš! Co tu děláš?! Máš být v nemocnici! Ví o tom Adelaide?!" vyhrkla jsem, když Denny pomalu vešel do dveří. Je to blázen! Musel se snad zbláznit!
,,Ještě pořád tady bydlím. A Adelaide mě samozřejmě pustila. Myslíš, že bych se dostal až sem bez jejího vědomí?" odpověděl mi klidně. To je asi pravda. Zamračeně jsem přikývla a prohlédla si ho. Vypadal už o něco lépe. Byl sice ještě značně pobledlý, ale už ne až tak, a i kruhy se mu značně zmenšily.
,,No ty se mi snad jen zdáš!" poznamenal vedle nás někdo. Zamračeně jsem se otočila na Jacka. Mohl by ho odtáhnout zpátky do nemocnice? Mohl. A proč to neudělá? Vždyť Denny potřebuje lékařskou péči!
,,Ne nezdám. Jsem tady a nikdo mě nepřinutí se vrátit do nemocnice, takže to ani nezkoušej," odpověděl mu Denny s úšklebkem.
,,Fajn. Ale do postele tě poslat můžu a taky to udělám," odpověděl Jack vítězně a přešel blíž k nám. To by bylo skvělé. Ale ještě lepší by bylo, kdybys ho přinutil jít do nemocnice! Ustoupila jsem mu, aby mohl projít k Dennymu.
,,Tak do toho," vybídl Jacka. Ten pokýval a jemně ho chytil za loket, poté s ním zamířil po schodech do jeho pokoje. Zajímalo by mě, jestli by sám došel až do pokoje, nebo by se po cestě složil. Jak se vůbec dostal domů? Někdo ho musel přivést, ale kdo? Počkala jsem až Jack vyšel a pak se nahrnula dovnitř. Denny už seděl na posteli a pozoroval mě s tázavým pohledem.
,,Můžu se tě na něco zeptat? Na víc věcí?" přešla jsem k němu a usadila se vedle něj.
,,Ano, ale nezaručuju, že ti odpovím," přikývl. To vím. Ale i tak to chci zkusit.
,,Za prvé. Jak ses sem dostal? Nebo spíš, kdo tě přivezl?" začala jsem. Ušklíbl se a protočil očima.
,,Adelaide. Měla pauzu a nikdo jiný by mě stejně nevzal," pokrčil rameny načež se bolestně zašklebil. Povytáhla jsem nad tím obočí. Jo, protože všichni ví, že by měl ještě být v nemocnici. Ale pokud to schválila doktorka, tak s tím nic neuděláme. Hlavně, aby aspoň ležel.
,,Souvisel tvůj únos s tím případem?" pokračovala jsem. Zamračeně přikývl. Chtěli informace? Ale jaké informace na ně má, že museli udělat něco takového? A co mu vlastně udělali?
,,Co ti udělali?" zeptala jsem se v reakci na jeho předchozí bolestné zašklebení. Zaváhal. Jestli teď řekne, že nic nebo že to není nic pro moje oči, tak ho asi praštím. Nakonec si dlouze povzdechl, pokýval hlavou a opatrně si sundal triko. Stoupl si, otočil se pomalu kolem dokola a zase si sedl. Tričko si zatím nechal položené v klíně. Sjela jsem jeho horní část pohledem. Ruce měl obvázané už jen po lokty, přes břicho měl také bílý obvaz. Zarazilo mě, že na zádech neměl obvaz žádný, takže byly vidět dlouhé a zřejmě poměrně hluboké rány, pokryté zarudlými strupy.
