JEDINÁ Z KRUVALU ━━ ❨ draco malfoy. ❩ ✓

Znovushledání

16+

A v tu chvíli vše splynulo v jeden nezřetelný obraz. Dívka usnula.

Ode dne, kdy Anna přišla o své vzpomínky, uběhl už rok. Předlouhá doba. Dvakrát slavila své narozeniny sama a nic nenasvědčovalo tomu, že tentokrát, potřetí, tomu bude jinak. Konečně měla klid, po kterém vždy toužila. I přes to se však necítila šťastná, byla plná prázdnoty, jejíž důvod nechápala. Skoro zapomněla, jaké to je žít v míru, nemuset se bát... Jediným důkazem, že se v jejím životě odehrálo něco neobvyklého, byl stříbrný prsten s hadem, který nevěděla, odkud má.

Dívka seděla na terase svého domu, oči přikované k rozečtené knize. Poslední dobou nedělala téměř nic jiného. Knihy jí dávaly možnost na chvíli uprchnout z reality běžného života. Nechala se vtáhnout do děje a prožívala stejný příběh, jako knižní hrdinové. Občas zapomínala, že není stejně jako oni uvězněná mezi stránkami. Vždy ji něco vytrhlo z konejšivého snění - nejčastěji hlas její matky.

Seděla v proutěném houpacím křesle, zabalená do hřejivé deky. Na dřevěném stolku vedle ní ležel hrneček, z něhož stoupala sotva postřehnutelná pára a nezaměnitelná vůně máty. Takřka nevnímala své okolí. Bříšky prsů přejela po hladkém papíru, na kterém byla tmavým inkoustem vytištěna písmena. Její dotek se zastavil u jednoho slova. Láska. To slovo pro ni dávno ztratilo význam... Říká se, že na první lásku se nezapomíná, ale ona zapomněla.

Pomalu přizvedla knihu a zabořila nos mezi její strany. Zavřela oči a procítěně se nadechla. Vždy milovala zvláštní a ojedinělou vůni knih. Pamatovala si, že přesně takto voněly Bradavice. ...

Na sobě měla pouze legíny a tílko v dobré vidině teplejšího odpoledne. Zatím však byla nevšední zima. Byl zrovna chladný říjnový podvečer. Stromy se začínaly zbarvovat a shazovaly své nádherné, žlutočervené listy, které pokrývaly všechna tmavá místa na zahradě. Tvořily tak koberec připomínající pestrou paletu barev. Dny se krátily a noci prodlužovaly. Podzim o sobě dával vědět. Čím dál častěji se v tomto období Petrohrad halil do mlhy.

Náhlý poryv větru černovlásku přinutil k tomu, aby se ještě těsněji zachumlala do deky.

Na tváři se jí usadil zasněný úsměv. Odtrhla oči od knihy a zahleděla se do dáli. Záře zapadajícího slunce bojovala s temnými mraky. Zbloudilé paprsky slunce ji pošimraly na tváři. Prodraly se mlhou, až jí nakonec úplně rozpustily. Její silueta se vybarvovala v načervenalém světle. Jednu polovinu jejího obličeje zachvátilo sluneční světlo, ale druhá zůstávala ve stínu.

Na obzoru však zahlédla ještě něco. Něco, co tam rozhodně nepatřilo.

Zvědavě přimhouřila oči a vstala z křesla. Okamžitě okusila dotěrný chlad, husí kůže převzala kontrolu nad jejím tělem. Sehnula se pro kabát a zabalila do něj svá nahá ramena.

Přešla až ke dřevěnému zábradlí a opřela se o ně. Na obzoru se rýsovala malá, sotva viditelná lidská postava. Vypadalo to, jako by vyšel ze samotného slunce. Napadlo jí, co je to asi za tupce, když přehlédl všechna označení soukromého pozemku. Povzdechla si. Teď za ním bude muset jít a osobně ho vyhodit...

Zpoza zadních stran knihy vytáhla černo-bílou fotku, jež jí sloužila jako záložka. Opět trochu posmutněla. Z fotografie se na ní smál její otec a kol pasu objímal její matku. Oba vypadali, jakoby nikdy nebyli šťastnější.