JEDINÁ Z KRUVALU ━━ ❨ draco malfoy. ❩ ✓

Dvě zlomená srdce

Když vstala a pohlédla na Dracovu klidnou tvář, netušila, co jí v nejbližší době čeká. A právě to ji tolik lákalo...

V hotelovém pokoji bylo mrtvolné ticho. Skrze rozevláté závěsy se dovnitř prodraly slabé paprsky a posvítily na spící tvář černovlasé dívky. Vypadala mladě, ale přes to toho měla už hodně za sebou. Světlo střídající se se stínem na jejím obličeji hrálo zvláštní hru. Spala v hřejivém náručí plavovlasého mladíka, který ji objímal a tím ji i ve spánku ujišťoval, že je s ní.

Ticho brzy narušilo zašustění deky. Dívka otevřela své kalně zelené oči a protáhla se. Její bosá chodidla se dotkla dřevěné podlahy. Byla teplá, stejně jako všechno ostatní tady, v Soluni.

V tílku, které jí sloužilo jako pyžamo, vešla do stále potemnělého obývacího pokoje. Tiše za sebou zavřela dveře a zvedla telefonní sluchátko. Vytočila číslo a poslouchala neurčitý zvuk vytáčení.

„Haló?" ozval se rozespalý ženský hlas na druhé straně.

„Ahoj, mami, to jsem já," řekla Anna potichu. Sluchátko si přidržovala hlavou, zatímco připravovala kávovar do akce.

„Anno? Měla jsi mi zavolat hned, jak dorazíte do hotelu! Neříkej mi, že jste letěli celý včerejší večer a noc!" okřikla jí v telefonu Valerie. Její hlas najednou postrádal všechny známky ospalosti.

„Promiň, let nám kvůli bouřce posunuli o čtyři hodiny, a když jsme přijeli na hotel, bylo asi půl jedné, tak jsem tě nechtěla budit," odvětila nevesele černovláska. Vzpomněla si, jak s Dracem seděli v letištní hale. Nadopovaní kofeinem, k smrti unavení, ale přesto šťastní.

„Jak se má Draco?" povzdechla si Valerie.

„Ještě spí po tom letu, to víš, časový posun. Myslím, že se mnou teď nemluví. Včera na mě hodinu křičel, že už letadlem v životě nepoletí," řekla Anna a blahosklonně se zasmála. Škvírou mezi dveřmi pohlédla na spícího blonďáka.

„Tak proč jste se nepřenesli, pro lásku Merlinovu?!" vyjekla Valerie.

„Nechtěla jsem," pokrčila rameny její dcera.

Poslední slova, která řekla do sluchátka, se ztratila ve vzdáleném zatroubení lodi. Rozloučila se s matkou a zavěsila.

Vyšla na balkón. Z dálky k ní doléhaly zvuky přístavního města. Před ní se rozprostírala nekonečná azurová hladina. Po horizontu se plavily lodě, Soluň oplývala životem. Všechny myšlenky jí vyhnal z hlavy jediný pohled na tu krásu. Na tu nádhernou, jasnou oblohu, ohlašující příchod nového dne. Vychutnávala si každičký její centimetr, každičký odstín modré, i ten nejmenší detail...

Zamyšleně, se zavřenýma očima, se nadechla svěží vůně moře a nechala jemný vánek, aby jí zčechral vlasy a pohladil po tváři. S hodnou dávkou odvahy pomalu zvedla víčka. K ústům si zvedla kouřící hrnek a napila se hořké tekutiny.

Ovšem nic netrvá věčně a Anna odtrhla oči od tohoto dechberoucího výhledu. Vydala se zpátky dovnitř.

Pokoj byl plný světla, jelikož rozevláté závěsy neposkytovaly skoro žádný stín. To teď dopadalo na spící tvář Draca Malfoye.

Usmála se. Oba došli vytouženého klidu, zasloužili si to. Za poslední rok navštívili spoustu úžasných destinací a udělali si přátele všude možně. Přes den poznávali město, lenošili u moře nebo zkoumali památky, ale večer vždy našli nějaký bar, který jim mohl poskytnout pořádnou zábavu. Byly to prohýřené noci, z nichž si následujícího rána pamatovali jen útržky.