JEDINÁ Z KRUVALU ━━ ❨ draco malfoy. ❩ ✓

Společná samota

Temnota jí spolkla a ona jí uvítala s otevřenou náručí.

16+

Kéžby mohl Draco Malfoy vzít svou volbu zpátky. Teď by se určitě rozhodl jinak. Neustále se pokoušel seškrábat si znamení zla z kůže, takže jeho předloktí nikdy nepřestávalo krvácet. Nespočet nocí proplakal, až z toho vyčerpáním usnul. Brzy se však budil s křikem z další noční můry. Mnohokrát litoval, že tenkrát neskočil z Astronomické věže.

Vždy byl hluboce nepochopený, ale ona ho pochopila... a on jí pak zabil. Byla jediným člověkem, který mu rozuměl a neodsoudil ho. Chyběla mu její podpora a konejšivá náruč. Přál si cítit její vůni, dotknout se alabastrové pokožky nebo se naposledy podívat do těch podmanivých, tmavě zelených očí.

Bylo to opravdu nesnesitelné, odmítal o tom přemýšlet, bylo to k nevydržení... Cítil v sobě strašlivou prázdnotu, kterou se nechtěl zabývat a kterou nechtěl zkoumat. Černou díru tam, kde bývala Anna a kde už nikdo není.

Přátelé mu už půl roku nenapsali ani řádku. Všichni ho opustili, neměl vůbec nikoho.

Život na Malfoy manoru byl teď čirým utrpením. Tohle bylo místo, kde žil a prožíval celé své dětství. Pán zla si jej přivlastnil a nemilosrdně zničil i poslední kousek konejšivé naděje. Stejně jako zničil jeho rodiče a veškeré dobro v jejich srdcích.

Seděl za stolem v hale svého domu a tupě hleděl na otce, jakoby očekával, že se mu dostane nějaké útěchy. Z Luciuse Malfoye, kterého znal, nezbylo téměř nic. Neměl tušení, kam se poděl ten brilantní stratég, bystrý mozek a chladný, vypočítavý aristokrat. Rodinný majetek nabyli jeho inteligencí a obchodnickým duchem. Když byl Draco malý chlapec, myslel si, že jeho otci patří svět. Vždy chodil hrdě a zpříma. Lidé ho poslouchali, vyzařoval strach a respekt. Byl úctyhodným členem kouzelnického společenství. Ale teď, když ho Draco sledoval, připadal mu jako obyčejný zbabělec a slaboch. Měl pocit, že za několik uplynulých let neudělal jeho otec jedinou věc správně. Ten muž měl být jeho vůdcem a oporou. Teď na něj ani nepohlédl, namísto toho klopil oči do klína.

Bradavice také nezůstaly stejné, což si dovedl vyložit ze slov profesora Snapea. Nechtěl si to připustit, ale chyběla mu vřelost, kterou škola poskytovala, dokud byl ředitelem Albus Brumbál.

„Červíčku!" křik Pána zla proťal jeho myšlenky jako meč.

„A-ano, mistře?" Červíčkův hlas se vždy třásl strachem, když na něj Pán zla promluvil.

„Přiveď toho mudlu!" zasípal Voldemort mrtvolným hlasem.

Červíček na chvíli zmizel z haly, ale brzy se vrátil a vedl s sebou shrbeného muže ve středních letech. Kabát měl roztrhaný a obličej vyzáblý. Po dlouhém mučení měl všude po těle šrámy a podlitiny. Jeho brada byla pokrytá neupraveným strništěm. Ve sklepě panovala zima, takže byly jeho rty promodralé. Draco netušil, jak dlouho toho muže věznili. U čtyřicátého dne přestal počítat.

Červíček ho dovedl doprostřed haly, kde jej pohodil na zem. Draco se rozhlédl. Ostatní Smrtijedi se tvářili pohoršeně, jakoby shlíželi na nechutný odpad. Belatrix vypadala, že brzo omdlí zhnusením.

„Tento muž se pokusil postavit našim drahým ministerským pracovníkům, když odváděli jeho šmejdskou dceru do Azkabanu," zasípal Voldemort a tiše se zasmál. Několik Smrtijedů se k němu okamžitě přidalo. „Kdo mu chce ukázat, jak takoví dopadají?" zeptal se s úsměvem.

Halou to zašumělo. Mladý Malfoy se snažil na sebe nijak neupozorňovat. Udržet si neutrální výraz ho stálo mnoho úsilí.

„Je jen tvůj, Alecto, prosím," řekl Voldemort a rty roztáhl do rozjařeného úsměvu. Tmavovlasá Smrtijedka kývla na znamení díku a postavila se. Pomalu obešla mahagonový stůl, její oči plály radostí.