JEDINÁ Z KRUVALU ━━ ❨ draco malfoy. ❩ ✓

Svatba

Mlčky na sebe koukali, dokud oba neusnuli. Nehnutě leželi celou noc ve společném souznění a její útlá ručka svírala tu jeho.

Psal se rok 2006 a byl květen, měsíc lásky. Kouzelná lesní mýtina byla vyzdobená do světlých barev. Teplé sluneční paprsky probleskovaly skrz větve stromů. Všude se vznášely malé lampiónky, které dodávaly celé události mystickou atmosféru. Pak tu byla ještě výzdoba – jednoduchá, decentní, ale perfektní.

Hosté pomalu hledali svá místa na židlích z lipového dřeva. Všem přítomným muselo být jasné, že se zde budou oddávat dva mladí kouzelníci. Tento den už nemohl být více perfektní.

Černovláska seděla ve stanu, jehož interiér byl kouzlem přeměněn v kadeřnictví i salón krásy v jednom. Nervózně si okusovala nehty, i když jí bylo jasné, že bude mít nejspíš celé zuby od rtěnky.

„Tak a hotovo," prohlásila Daphne Greengrassová, oblečená do slavnostních šatů tmavě modré barvy, a otočila Annino křeslo. Její blonďatá přítelkyně se sama nabídla, že jí udělá kompletní líčení i účes a byla v tom opravdu moc dobrá.

Dívka se pomalu postavila a v tu chvíli se do stanu nahrnul Blaise Zabini. Vlastně už nebyla dívkou, už byla ženou, která měla dnes říct své ano.

„Anno... pro lásku Merlinovu... vypadáš PŘENÁDHERNĚ!" vyjekl Blaise. Několika kroky byl u ní a nadšeně políbil hřbet jejích rukou.

Daphne pouze postávala opodál a tiše obdivovala své dílo.

„Děkuji. Veškeré zásluhy na tom má tady Daphne, takže děkovat bych měla spíš jí," řekla, s těmi slovy se otočila a lehce pokynula hlavou směrem k blonďaté ženě. Její přítelkyně jí věnovala úsměv a kouzly začala balit veškeré šminky zpátky do kosmetických kufříků.

„Jak to vypadá?" ozval se z venku veselý ženský hlas a jeho majitelka záhy vešla dovnitř.

„Není Anna nádherná, miláčku?" zeptal se Blaise a objal svoji ženu Acelynn kolem pasu. „Teda... ty jsi na naší svatbě byla samozřejmě mnohem hezčí," vykoktal hned, když postřehl Acelynnin varovný pohled. Pak se všichni blahosklonně rozesmáli.

„To s tebou naprosto souhlasím, Blaisi. Lynn vypadala úchvatně," přikývla Anna.

Chvíli se spolu ještě bavili, protože do začátku obřadu stále zbývala trocha času.

„Úplně jsme se zapomněli zeptat, jak se bude jmenovat," vyhrkl Blaise náhle a rukou pokynul k Anninu rostoucímu bříšku.

„No... zatím jsme nevymysleli žádné jméno," přiznala jim.

„Jak jako nevymysleli jméno?!" divili se Zabiniovi.

„No pro kluka jsme to měli připravené – Elijah, ale bude to holčička," pokrčila Anna rameny.

„Už je čas, Anno. Musím ti nasadit závoj," připomněla Daphne a jala se vytahovat průsvitný závoj.

„Možná už byste měli jít," řekla černovlasá žena mile.

„Jsi si jistá, Anno? Nevěsty bývají před svatbou dost nervózní. Rádi bychom tady s tebou ještě chvíli zůstali a dělali ti morální podporu," říkala zrovna Acelynn a Blaise horlivě přikyvoval.

Černovláska se znovu usmála a nesouhlasně zakroutila hlavou.

„Opravdu děkuju za vaši starostlivost, ale jsem v pořádku. Běžte najít mého nastávajícího, tomu by se jistě taky hodila špetka morální podpory," zasmála se dívka.
Oba manželé Zabiniovi chápavě přikývli. Blaise své ženě nabídl rámě a pak se oba vytratili ze stanu.

Teprve v tu chvíli na Annu dolehla tíživá nervozita. Cítila, jak se jí strachem stahuje hrdlo.

„Jsi si jistá?" zeptala se Daphne starostlivě, když zahlédla odlesk pochybností v očích své přítelkyně. „Myslím tím, že ještě není pozdě, pořád si to můžeš rozmyslet."

Anna se zhluboka nadechla a s výdechem vyhnala z hlavy chmurné myšlenky. Líbezně se usmála.

„Miluju ho, Daphne," řekla skálopevně. Ovšem blondýnka před ní stála, ruce v bok, a nedůvěřivě zatřásla hlavou.

„Stojí ti to za to, Anno?" zeptala se a pochybovačně překřížila ruce na hrudi. „Abys byla potom celý život nešťastná?"

„Tak to ne! Nebudu nešťastná!" ohradila se Anna rázně, ale přesvědčení z jejího obličeje proti její vůli rychle vyprchalo. „Jen si možná občas řeknu, jestli jsem neudělala chybu," řekla smutně a její oči se zaleskly neprolitými slzami.

„Ach, Anno," vydechla Daphne, nakrčila čelo a svou kamarádku pevně objala.

Mezitím Blaise s Acelynn v davu vyhledali blonďáka v drahém obleku, jenž se zrovna bavil se svými rodiči.

„Tak a hurá do chomoutu," zasmál se Blaise a soucitně poplácal svého přítele po rameni. Bratrsky se objali. Acelynn přihlížela a z jejího páru černých očí vyzařovala nefalšovaná radost.

„Vybrali jste moc pěkné místo," nadhodila pak a blonďák zvedl oči k nebi.

„No nevím, Anna na tom trvala. Já jsem o něco klasičtější a chtěl jsem obyčejný kostel, ale nepřesvědčil jsem ji," odvětil ženich skepticky.

„Ona není normální!" vyjekla Acelynn.

„Celý život jedná sama za sebe, takže někdy zkrátka zapomíná na ostatní," řekl blonďák tiše, aby to nikdo kromě jeho dvou přátel nemohl slyšet.

„Takovou ženu si chceš vzít?" zeptala se Lynn nejistě. Blonďák se usmál a v jeho modrých očích se jen blýsklo.

„Přesně tak."

Nádherná nevěsta vešla do uličky po boku postaršího muže, svého dědečka. Všem přítomným se na okamžik zastavil dech. Zářila štěstím a vypadala zkrátka úchvatně.

Pramínky havraních vlasů jí vyklouzly z drdolu a v lehkých spirálách se točily okolo jejího obličeje. Bílé šaty s mnoha krajkami a perlami se jí upínaly kolem boků a zvýrazňovaly její postavu. Dole se pak rozšiřovaly v krásnou sukni.

Očima letmo přejela všechny přítomné.

Napravo seděla její matka. Její jindy ponurou tvář rozjasnil úsměv ihned, jakmile zahlédla svou dceru, hrdě kráčející. Dále babička, pan Harold s paní Lucile, usmívající se Cassandra Zabiniová...

Jedno místo v té řadě však zůstalo volné, patřilo jejímu otci. Pocítila náznak smutku, který se jí tíživě usazoval na hrudníku. Pavel Beket tu dnes měl být s ní, vést ji k oltáři...

Ne, nedovolila lítosti, aby ji znovu ovládla. Nemohla.

Na druhé straně zahlédla Blaise v jeho tmavě modrém obleku a jeho ženu Acelynn. Dále tam seděli Geoff Rockwood, Daphne Greengrassová, jež vypadala ze všech hostů nejelegantněji, čerstvě plnoletá Madison, Theodor Nott a Pansy Parkinsonová, tedy vlastně už Nottová...

Její pohled se zastavil u oltáře, kde nedočkavě postával její nastávající. V záři zlatavého slunce nabraly jeho blonďaté vlasy odstín mědi. Vypadalo to, že je zcela uchvácen její krásou. Nebyl schopen jediného slova či pohybu.

Došla až k němu. Její dědeček pustil její ruku, dobromyslně se pousmál a odešel k babičce.

„Annastasie Beketová, berete si zde přítomného Zachariáše Smithe za svého právoplatného manžela?" hluboký hlas vlídného kněze se dotkl její duše.

To jediné slovo mělo změnit jejich životy navždy. Zářila více, než tisíce diamantů. Podívala se na svého muže plna nadšení. Také se usmíval. Zamilovanost z nich přímo čišela.

„Ano."

Byli svoji, spojeni svazkem manželským.

-----------------------------------------------

(pozn. autora: Pan Harold a paní Lucile jsou Zachariášovi rodiče)