JEDINÁ Z KRUVALU ━━ ❨ draco malfoy. ❩ ✓

Hřbitov, šampaňské a Zimní sny

„Musím mít něco v záloze," řekl Draco a prohrábnul si platinové vlasy.

Osoba zahalená v černé kápi procházela po mostě, jenž spojoval dva břehy řeky Něvy. Rukou v černé rukavičce se jemně dotkla kamenného zábradlí a vzápětí ucukla, jelikož byl kámen velmi studený. Konečně se dostala úplně na druhý břeh a otočila se za sebe. Daleko v kopci za ní stál její dům a jeho sousedství. Všechny střechy a stromy byly zahaleny do sněhové pokrývky. Veliké sněhové vločky se snášeny na město Petrohrad už třetí den. Sněžilo bez přestávky a obloha nevypadala, že by mělo chumelení brzy skončit.

Vydala se po nábřeží doleva a pohled jí padl na párek labutí, které pluly po zpola zamrzlé řece. Kráčela rychle, aby se zahřála, ignorujíc pohledy ostatních lidí. Byla nesnesitelná zima a také byl čas oběda, takže na své cestě potkala pouze málo lidí. Těch několik, které přece jen potkala, si jí pohoršeně měřili pohledem a snažili se jí vyhnout. Ach, jak zvyklá na to byla!

Po nějaké době musela opustit nábřeží a dát se menší uličkou doprava. Ještě víc přidala do kroku, až skoro běžela. Její kozačky na podpatku hlasitě klaply s každým jejím krokem. Malá postranní ulička byla zakončená vysokou černou bránou. Osoba vzala za kliku a brána se s hlasitým vrznutím otevřela. Trocha sněhu, která pokrývala jednotlivé mříže, spadla a ona vkročila dovnitř.

Stála na zasněženém hřbitově, kde ještě nikdy nebyla. Všechny hroby byly zakryté vrstvou bělostného sněhu a hřbitov byl liduprázdný. Znovu se dala do kroku. Svižně prošla po hlavním chodníků mezi malými hroby a mířila k těm největším hrobkám, které tento předměstský hřbitůvek skýtal. Konečně se dostala až na druhou stranu a prošla kolem několika hrobek.

Gilbert, Novikov, Volkov, Sorokin... Beket.

Postavila se přímo naproti černému mramoru a očima hypnotizovala nápis na něm. Velkými zlatými písmeny tam bylo napsáno RODINA BEKETOVA a pod tím nápisem se lesklo jedno jediné jméno.

Dorian Pavlovič Beket

*16.6.1978 †28.7.1995

Anna si sundala kápi z hlavy a nechala první vločky, aby dopadly na její havraní vlasy. Přidřepla si ke studenému kameni hrobu a jemnou ručkou odhrnula trochu sněhu. Pak se elegantně usadila a překřížila nohy. Rozhlédla se po hřbitově schválně se vybývajíc jménu svého bratra. Sklopila oči na své ruce a pak se na hrob konečně podívala.

„Ahoj, bratře," řekla potichu. Ihned potom jí ale její čin přišel tak absurdní, že se podívala k nebi a prudce zamrkala. Šla celou tu cestu až sem, jenom proto, aby si povídala se studeným náhrobním kamenem... Nikdy na tom hřbitově nebyla. Dokonce ani na pohřbu svého bratra Doriana se neukázala a jeho hrob nikdy navštívit nepřišla. Její rodiče jí to nevyčítali a nikdy by ji nenutili tam jít. Proto bylo tolik zvláštní, že se tam dnes Anna Beketová vypravila z vlastní vůle.

„Víš, přišla jsem se ti omluvit," řekla Anna a zakoukala se na datum úmrtí, „ale potom jsem si uvědomila, že toho vlastně nelituju," dořekla nakonec a podívala se znovu na jeho křestní jméno, jakoby se mu koukala do očí.

„Nepochop mne zle. Neříkám, že jsem snad hrdá na to, co jsem ti udělala, jenom toho prostě nelituji," řekla černovláska a pohnula hlavou, takže jí dlouhý cop přepadl z pravého ramene na záda.

„Přemýšlela jsem nad tím, co jsem ti řekla jako poslední a zjistila jsem, že si to nepamatuju... věřil bys tomu? Nepamatuji si, co byly moje poslední slova mířená mému bratrovi," Anna mluvila a mluvila. Přestávala vnímat, co vlastní říká. Slova jakoby jí tekla z úst sama od sebe a ani nepožádala mozek o svolení.