JEDINÁ Z KRUVALU ━━ ❨ draco malfoy. ❩ ✓

Magie odpuštění a tóny kytary

Vdechoval její vůni a přemýšlel, jestli bude někdy schopná mu tohle odpustit.

Stáli tam spolu bůhvíjak dlouho, až dokud se černovláska úplně neuklidnila. Pak sama přerušila objetí a zarudlýma očima se podívala na Draca. Kolem ní se vznášela neviditelná aura smutku a neštěstí. On sám to taky cítil.

Otevřela dveře tolik známého pokoje a vydala se z něj ven, na chodbu. Ani se neotočila, nepoužila jediného slova.

„Kam jdeš?" zeptal se Draco a unaveně si promnul spánky. Už dlouho se dobře nevyspal a začínalo se to na něm podepisovat.

„Ven," odsekla dívka ostře a ani se neohlédla.

„Anno..." hlesl Malfoy a přešel až k ní. Jemně jí položil ruce na ramena, jakoby se bál, že by jí svým dotykem mohl ublížit. „Technicky jsi teď můj vězeň," řekl opatrně. Zadíval se do těch nádherných, kalně zelených očí ve snaze najít jakoukoli emoci. Neuspěl.

„Tak mě zkus zastavit!" pobídla ho a nebezpečně přivřela oči. Pustil jí. Bez jediného slova se otočila a dala se na odchod.

Draco Malfoy se vrátil do pokoje a naštvaně kopl do skříně. Nohou mu projela palčivá bolest. Už zase byl naštvaný sám na sebe. Měl jí nechat jít? Nebylo to moc prozíravé, jistě, ale on věděl, že zakazovat jí to nemohl. Na to jí znal až příliš dobře.

Anna seděla na velkém balvanu a poslouchala zurčení průzračné vody vytékající ze skály. Tohle bylo jediné místo, kam v tuto chvíli mohla jít. V rukou žmoulala jeden bělostný oblázek a hypnotizovala třpytící se hladinu před ní. Napřáhla se a oblázek hodila. Ten proletěl vzduchem a s malým šplouchnutím se ztratil v hlubinách.

Přemýšlela o tom, jak moc se její život teď změní. Bolestně sevřela víčka a pokusila se vyhnat z hlavy černé myšlenky. Poprvé si nebyla jistá tím, co s ní bude. Žila ve světě, který jí děsil. Nemohla to nijak ovlivnit. Prostě to nebylo v jejích rukách. Nejistota a bezmoc ji teď zžíraly jak nikdy předtím.

Kamínky škvrkly o sebe pod tlakem něčí boty. Její pohled se setkal s tím jeho. Pomalu přešel po pláži až k ní. S každým krokem v něm narůstaly obavy z toho, že jej dívka odežene. Nestalo se. Opatrně se posadil na plochý balvan, přímo vedle ní.

„No..." začal nervózně, „chtěl jsem ti jen říct, že chápu, když mě teď budeš mít za nepřítele," odtrhnul pohled od ní a taktéž se zadíval na jezero. Nebylo to tím, že by ho jezero tak fascinovalo. Bál se emocí, které by v jejích očích mohl spatřit.

„Ne, nebyla to tvoje chyba, ty ses nás snažil varovat. To můj otec nebyl dost prozíravý," odpověděla mu a po líčku jí stekla osamělá slza.

„Je mi to hrozně líto. Jestli je tady něco... cokoliv... co bych mohl udělat," dívka ho jednoduchým gestem umlčela.

„Jen mě neopouštěj, prosím," řekla a její hlas se trochu zachvěl.

„Nikdy."

Položila mu hlavu na rameno a na krátký okamžik zavřela oči. Byla to chvíle, kdy si dva kouzelníci rozuměli i beze slov. Společnost jim dělala pouze ranní rosa a hlasy lesních ptáků. Tlak na Dracově rameni se zmírnil a nakonec úplně zmizel. Dívka vstala a pomalým krokem došla přímo doprostřed pláže, on jí následoval.

„Nemám kam jít, Draco," hlesla. Celou dobu se důsledně vyhýbala jeho pohledu.

„Vrátit se do Vily už je určitě bezpečné. Můžeš jít domů," navrhl opatrně. Vlastně nechtěl, aby odešla, ale tady pro ni nebylo bezpečno. Jen on si to doopravdy uvědomoval. Nesouhlasně zakroutila hlavou.